Kluk, co mu říkali Vrána

Seděl jsem na recepci londýnské nemocnice Mildmay Mission a čekal na chlápka jménem Dave, který se měl brzy stát mým nadřízeným. Čistotná a prostorově široká vstupní hala špitálu na mě dýchala profesionalitou a mírným chladem, kdežto chování recepční bylo o kus teplejší a krapet vstřícnější. Moře času a kvantům citů mě dovlálo k myšlence trávit čas s někým jiným, než jen s kolegy v práci a se sebou samým. Neuroticky jsem prolistoval se srdcem v kalhotách pár časáku, ale neurózu mi to nezklidnilo. Nebyl pro ní důvod, mne ale obejmula ztuha. Po dlouhé chodbě, která vedla nejspíš ke křídlu nemocných se pomaloučku ke mně přibližoval chlapec. Havraní chmýří do všech světových stran nad hustým pravidleným obočím a silnýma očima na mě pohlédlo a dalo se do řeči. Nezávazný a úplně spontánní rozhovor s ním mě dodal chýbějící odvahu a zabránil mi zdrhnout. Pak se přidal i Dave a Neznámý, co měl vlasy jako vrána, se rozloučil. Můj postarší boss mě zavedl do kanceláře, kde jsme vyplnili papíry, doplnili iniciály a pak mě seznámil se Štěpánkou a Honzou. Shoda okolností chtěla, abych tam se svým dobrovolničením začal současně v momentě, kdy dvěma studentům z Prahy končila stáž a tak Dave toho využil, aby mě krajané obeznámili s personálem, s pacienty, s prostředím. Racionálně podotkl, že to v mé rodné řeči bude snadnější. A jak jsem s nimi objížděl jedno patro za druhým, jednu cimru za tou další, podával ruku jedné sestře za druhou, dostal jsem se do pokoje, ve kterém seděl ten samý klučina, co se mnou krafal na přízemí. Podíval se na nás, položil na stolek knihu, natáhl se po sklenici a nějaký ten přípravek do sebe kopl. Jmenoval se Freddy. Přesto mu všichni říkali Vrána, nejspíš pro ten porost na hlavě, říkal jsem si. Čeští študenti přešli na angličtinu a já jen pozorně nalouchal, co tenhle klient bude a nebude potřebovat. Upřímně, nezdál se být chuřavý, jen vzbudil ve mně touhu ho pohladit, po hřbetě ruky, jen skrovně mu polaskat ruku a sednout si vedle něj do prostorných křesel lodžie, kterou jsme navštívili před ním. A nechat kmitat naše jazyky o knihách, o postavách, o charakterech, o dějích, o dialozích, nechát naše slovní pojmy a svazky procházet se ruka v ruce v bohaté mluvě přínosné pro obě postavy. Jeho dětský, až infantilní pohled tmavých očí mi dodával něco, čeho jsem si předtím nevšiml u žádné tvora. Bylo v něm cosi, čemuž jsem nemohl rozumnět, co jsem nedokázal uchopit, co jsem nebyl schopen načrtnout do sebe sama. Ten signál v gestikulaci, ten pohyb těla a symfónie jeho hlasu mě dostaly hned v prvních mžicích setkání v recepci. Freddy sršel ostrovtipem, sebejistotou, byl starší, pohledný, ubreptěný. Když jsme pokračovali po dalších izbách a já měl za úkol naslouchat co všechno budou pacienti po mě chtít, nemohl jsem nemyslet na Frredyho. Ke konci náročného dne jsem poděkoval Štěpánce i Honzovi a vrátil se do bytu v Ilfordě.
Při mé práci nebylo třeba nosit roušku, nebo se pohybovat s klienty v rukavicích. Byl jsem nesmělý a začátečný dobrovolník, kupoval jsem periodiká a sladkosti pro ty, kteří si o to řekli. Zalil a ohnojil kytky těm, kterých příbuzní chtěli skoro doživotní pokoj vyzdobit. Roznášel jídlo a sbíral poloprázdné talíře. A to za oběd a lístek na autobus. Dělal jsem to zadarmo, dělal jsem to o víkendech. Občas si s někým prohodil pár vět, poklábosil se šéfem, ale vždy jsem se nejvíce těšil na Freddyho. Když jsem jednou přicházel do práce, dal se od recepce doprava, prošel lítacíma dveřma, minul jsem malou nemocniční kapli. Byla plná svíček, světla, vzpomínek. A já věděl, že kdosi už tu není. Kdosi, kdo s ostatními nakaženými sdílel totéž, kdosi, kdo po mě mohl chtít maximálně bulvár Sun, nebo tyčinku Lion, kdosi, pro koho ty plameny hořely. Freddy tam seděl, koukal na obraz před sebou znázorňující dva anděly v mužské podobě a ruce měl v modlitbu spojené. Nebohý byl jeho kamarád, andělíčci byl jeho výtvor, kaple jeho útočiště a záchrana. Plakal na rameni, jeho síla byla pryč, jeho humor se zasklil za obličej smutku a utrpení. Slzy mu kolébaly obě tváře, on mi s trápením v hlase vysvětloval, jak musí brát někdy i čtyřicet tablet denně, jak se nedokáže postavit, natož pročíst si oblíbenou knihu. Jak se bojí, a jak neví, do kdy tady bude. A já si poprvé uvědomil, že Freddy sice disponuje kouzelným humorem, mamutím světem optimismu, půvabným darem osvětlit téměř nekonečné chvilky, ale zároveň je zranitelný jako každý, kdo trpí smrtelnou nemocí. Dokázal se chovat tak štastně a spokojeně, že jsem si nikdy v hloubce srdce nedokázal uvědomit, jak vážně nemocný je. Už v té době měla nemoc navrh, už tehdy byly dny, kdy vypadal na šedesát, už tehdy byly mžiky, kdy nevycházel z pokoje. Ale byl pozitivní, remcal svou krásnou mluvou, disponoval turbotouhou naplňovat svůj život na maximum tak okázale, že s ním rádi pobývali nejen ti nemocní, nýbrž i my, zdraví. A uměl malovat ne rukami, ale duší.
Nepracoval jsem v islingtonském špitále dlouho, z hlavní budovy jsem se po pár týdnech nechal přesunout do školky, do pavilónu rodiny. Dělal jsem stejnou práci, ne však s dospělými, ale s dětmi. Občas jsem zahlédl Freddyho, dal s ním pokec, byl-li v rejži a při tenzi. Pak jsem se vrátil domů a už ho nikdy neviděl. Časem jsem zapomněl na všechny lidi, na všechny klienty, na všechny ty postižené děti. Na kluka, co mu říkali Vrána jsem však zapomenout nedokázal. Když jsem před pár týdny dočetl Murakamiho knížku Kafka na pobřeží, udeřila mě do tváře podobnost přezdívky. Freddy rád četl, unášel se zápalem knih, lustroval tu těžkou hmotu psaného slova s tak úžasným a ohromujícím chtíčem, že ani nemohl tušit, jak mi hrdina jedné knihy pojmenovaný dle vrány připomene jeho samotného. A já se po téměř deseti letech dostal opět do Mildmay Mission Hospital ve východním Londýně, opět jsem se unesl do světa HIV pozitivních a na AIDS nemocných, někam Tam do míst, o kterých si každý z nás negativních říká, že to není nic pro něj, že tam se dostat nemůže. Tohle si říkal i Freddy, nikdy si nebyl jistý tím, jak mohl provést to, co provedl. Bráno mým zrakem, neudělal nic špatnýho, nic, co bych neznal, nic, co bych neviděl u jiných. Jemu to ale bylo osudné. Je málo pravděpodobné, aby po tolika letech byl ještě ve svém pokoji u lodžie s mořem kytek a ošuntělou televizí. Mnohdy ztrácel sílu, ale vícekrát jí dokázal dát. Kluk, co mu říkali Vrána, měl v sobě nespočetně více energie a klidu, než kde jaký zdravý člověk kolem ... ostatně víc, než já sám. Mrzí mě, že jsem se to ještě nenaučil natolik, abych se mohl podívat na vzpomínku s Freddym a říct si – ano, dýchám plnými doušky života, upíjím kalich bytí s největší mlsnou, ujídám mísu existence s co největším hladem.
AIDS se nás týká stejně jako nemocných, ne-li víc...