Panensky rudá!!!

Slunko zapadalo v krvavý záplavě za dunama a eště hodně dlouho trvalo, než se všecky ty písky zbavily rudejch voblesků
a ponořily se do černočerný tmy. Všecko pak utichlo a spalo, když se jak zázrakem na temný kopuli nočního nebe, rozprostírající svoju báň nad celým orientem, rozzářily miliony jasnejch hvězd. Vodlesk těchto hvězd se vodrážel taky v jezírkách v zahradách nádhernejch paláců a všecko to postříbřil svým svitem měsíc. V nejtemnějších houštinách začly zpívat slavíci.

V zahradě emírova paláce si jeden mladej, dvouletej slavík našel vobrovkej růžovej keř. Vopatrně proniknul dovnitř, vyhýbaje se nesčetnejm trnům, kerý tak vytvořily vokolo něj neproniknutelnou vochranu. Mezi temnejma listama byl keř vobsypanej spoustou temně rudejch poupat,
připravenejch se každou chvilu vodevřít.

Slavík chtějící přilákat svoju první
lásku, si pro svůj zpěv zvolil netemnější místo v celym keřu a tadyk v blízkosti větvičky, na kerý sedával, bylo jedno jediný poupě. Slavík začal mět po čase dojem, jako by toto poupato rozumnělo jeho zpěvu. Přesto, že se eště úplně
nerozevřelo, tak z něho vycházela nádherná vomamující vůně. Slavík lákající samici, byl jako vočarovanej touto vůňou a taky jemnejma voblejma vobrysama, kerý poupě mělo a nakonec se do něho zamiloval. „Jakýpak asi bude,
až se úplně rozevře, jaká to bude krása?“, uvažoval slavík při svým zpěvu a přidával další a další trylky. A ruža, jako by čtla jeho myšlenky se navzdory temnotě začla jemně chvět a vopatrně rozevírat svý květní lístky.

„Miluje mne taky!“, pomyslil si slavík a hlava mu začla třeštit s tý vůně kerou teď byl prosycenej celej keř. A z všecký
tý vůně a nádhery zatoužil jenom po jednym – spojit se s růží v milostným vobjetí. A tak se nad ni vznesl, jak kolibřík ke svýmu květu, třepotaje stejně
tak křídlama. Musil dávat pozor na trny, aby si přitom neporanil – nebyl blbej.
Slyšel akorát tlukot svýho srce, přerušovanej trylkama jeho svadebního zpěvu a našel si mezi vokvětím hebkou štěrbinku a zanořil do ní. Kryv v jeho žilkách tepala eště mocnějc, ale neustával v rychlejch kopulačních pohybech, kerý
rozechvívaly rozevírající se růži. Nevnímal hvězdy, temnou voblohu, vnímal akorát panensky rudou barvu, kerá vobarvila všecky lístky jeho milé a nádhernej pocit, kerej ho celýho naplňoval, až dosáhnul vrcholu v tom jediným místě,
kerým ho vopustilo všecko to, co v sobě do tý doby ukrýval a pocítil tak naplno nádheru tehoto jedinečnýho vokamžiku. Stále eště cítil hluboký křeče,
kerý projížděly jeho tělem, ale to už dosedal na větvičku v blízkosti svý
milovaný a nechával doznět to, co se v něm vodehrávalo. Pak jenom nehybně seděl a už ani nezazpíval.

Tak ho zastihlo chladivý ráno. Paprsky slunka pronikly až doprostředka keřa.

Slavík byl s teho co spatřil upřímně
zděšenej. Ruža – jeho láska byla po noci značně pocuchaná. Někerý lístky nadobro vodpadly a místama ztratila svoju panensky rudou barvu. Místo v kerym se spojily, bylo potřísněný jeho zaschlým semenem.

Slavíkovi s teho, co spatřil, začlo jebat. Nepomyslil už ani na případný poupátka, vytáhnul z gatí pistol a zastřelil se a jeho krev zbarvila vopět květ temně rudou barvou. Jeho drobný
tělíčko padalo s tý vejšky a naráželo na haluze a haluzky a drásaly ho trny, až dopadlo na zem pod keřem, společně s jeho posledním bolestným stenem. Byl nadobro mrtvej! Musely ho pak nechat vodvýst na žďorbisko.



Šahriára tragickej konec týdle pohádky zaujmul. Dlouho mlčel a přemejšlel, až konečně promluvil k Šeherezádě: „Ty sy nikdy nebyla panensky rudá, ani když si se mnou byla prvně…“

„Ale řekla sem tehdy – AU!!!“ - vodsekla mu
Šehina.

_

http://www.youtube.com/watch?v=ZGiF-NIb0f8