Múzou políbená

DVA
Že nemůžeš dva milovat?
Kdo mohl takhle strašně lhát?
Jeden tvoje vlasy hladí,
Druhý k temným hrátkám svádí.
Chceš modré z nebe? Máš ho mít..
Či předpeklí snad navštívit?

On možná šeptá slova lživá,
Však tvoje temná aura zpívá.
S druhým zase můžeš žít,
zbytečně neublížit.
Osud šprýmař dal ti moc
Rozhodnout až probdíš noc.

SVĚTLA A STÍNY DUŠE
Hra stínu nebo světel
Kdo viděl brány pekel
Pro něj uz v tom rozdíl není

Hra světel nebo stínu
Kdo nepoznal tu sílu
Co prudkou bolest v rozkoš mění...

POPRVÉ
Dlaně se potí, zápěstí spoutaná za zády.
Vždycky mívala prazvláštní nálady.
Nepoddajná kůže na krku ještě trochu dře.
Jakpak by ne, vždyt obojek ma poprvé...
Stojí za ni tiše
a snad na ni jen hledí.
Motýlci lechtaj v briše.
Proč tedy spoutaná tu sedí..?
Prsty šíji jen pohladí - zatím.
Jeji dech se nedockavě krátí.
Pak první rána padne. Jen sykne, zkousne ret...
V tu chvíli ví jistě že už není cesty zpět...

VZPOMÍNKA
Občas chybí aura moci,
když se budí vprostřed noci.
Ještě vídá v davu jeho záda,
ale nakonec je vlastně ráda,
že to byla jen hra světel...

Občas ještě srdce buší,
cizí muži jsou však hluší...
I když na mrknutí oka měli pohled toho soka,
jež ukázal jí brány pekel...