Noc s Šeherezádou...

Už v letadle bylo poznat kam míří. Pasažéři byli hlučnější, ale jináč v pohodě. Přogurtoval sem se k sedadlu, zavřel voči a nechal slivovičku vodpařovat se všemi póry s povrchu mýho těla. Po přistání mne čekal velkej ruch a dva maníci v černéch hábitoch s béžovym Range Roverem. Svalil se se v tym hicu na zadní sedadla a vyrazili sme do póště. Voba mí průvodci nepromluvili ani jedno sluvko. Ten v pravo měl mezi nohama do podlahy zapřenej AK-45, kerej měl vzpřímenej před sebou a držel ho voběma rukama a ani se nevotočil. Řidič, kdyby nemusil točit volantem a vobčas pohnout řadicí pákou, tak vypadal jak ebenová socha. Cesta byla dost jednotvárná. Vyjet na vršek duny a pak se skorem zastavit a sklouznout pomaly dolů a zase zhuru na další dunu. Střecha byla z pogumovanýho plátna a tak se písek dostával snadno dovnitř do vozu. Naštěstí za pásem dun už čekala docela vobstojná silnica, kerou začly lemovat čimdál hustěji palmy a benzinky. Palmy začly tvořit hájky a háje se skupinkama krabicovitejch staveb. Mezi nápisama sem si všiml hlavně slov latinkou Bata a Cez vobojí bez háčku, jinak než u nás. Cez byl na skorem na všeckejch větrnejch elektárnách, kerý lemovaly cestu. Sluneční elekrárnu sem tady nezahlídl ani jednu - asi proto, že je tu slunko tak levný a svítí naplno skorem pořád.

Konečně ale poslední zastavení - semafor před palácom a pak už jdu s báglem na zádech špalírem stráží přímo k hlavní budově. Tady mě čeký nezbytnej pásek na zápěstí a už su v truní síni. Orientální nádhera, lesk ozdob a šperků a nespočet zvuků, vůní, pachů a člověků. Před trůnem vobrovskej stříbrnej tác plnej štramberskejch uší určenejch jen pro Šahriára a Šeherezádu a u teho misa plná votickýho kysanýho zelí - marný orientální chutě sou nevyzpytatelný. Všade nádherný roucha, brilianty, zlato, drahý kamení. Hlavně Šahriár, ale taky Šeherezáda na zlatym počtářu u jeho nohou. Z těch je vidět akorát zlatý pantofle a konečky zlatejch džín, všecko vostatní halí vyšívanej plášť. Nedbalý gesto, jako pozdrav. Pokynutí žezlem a pak i korunou. Kat se ani nehne. Já mám na sobě akorát světlý kraťasy, sandály Uncle Sam, černobílou hedvábnou košilu s krátkéma rukávama a hnědej klobouk s širokou střechou, proti slunku. Na zádoch batoh. Mezi zuby mi skřípe písek a ten cítím všade po svym těle. Su vděčnej, že Šahriár vobvyklej ceremoniál moc neprotahuje a tak mě za chvilu dva strážný vodváděj k pokojům pro hosty.

Vstupuju do svýho. Čeká mě podlouhlá mistnost se sněhobílejma stěnama. Přímo proti dveřom vokno a na ňom přivřený venkovní žaluzie. Do mistnosti dopadá akorát tolik světla, aby to nebylo nepřijemny a aby se člověk v pokoju zvorientoval. Hned vedle dveří vpravo širokánská postel vykovaná z černýho kovu, kontrastující s barvou stěn. Za ní černej psací stul s křeslem, nad nim knihovnička. Vlevo řada komod, taky černý barvy a jako poslední stolek s vysokym, voválným zrcadlem.

Bágl sem hodil pod psací stul a v přecíni před pokojem našel dveře do koupelny. Na věšáku vedle ručníku visí tenoučký tygrovaný dámsky tanga. Sou cejtit orientem. Nevim či sou a nezkouším se to hádat. Vosprchoval sem se a voblík do suchýho voblečení z báglu. Přes skuliny v žaluziích se propalovalo dovnitř slunko. Najednou, naprosto bez varování se vodevřely dveře a v nich stála Šeherezáda. Na sobě jenom jednoduchou přírodní světlou košulu až po zem, rozpuštěný dlouhý černý vlasy na ramena. Připadala mi mnohem drobnější, než kdykoliv předtim. Bradavky značící se na košuli naznačovaly, že pod ní nemá voblečený nic jinýho. Pokynula mi, abych ju následoval. Deme po chodbách a nikde ani živáček. Po kobercoch kráčíme potichu, jak duši(še?), vona je bosky a já si také nestačil nic vobout. Vodevírá potichu široký dveře. Dvě či tři místnosti, skorem bez nábytku, vo jejihž funkci sem nezískal žádnou představu a pak najednou - její ložnica. Širokánský, nizoučký, manželský lože a přimo proti nám prosklená stěna a za ní terasa. Pohled ven je přerušovanej pásama žaluzií. Vrcholky palem, poušť, záře slunka. Pořád sme nepromluvily ani slovo. Naco sem se bifloval ty jejich pozdravy?

Ale opět jen pokyn - mám ulehnout na lože. Votáčím hlavu zvědavě za ní a zahlídnu jen, jak bere z nočního stolku vovladač a stiskne cuplík. V ten vokamžik se uzavřou všecky žaluzie na oknách v jejích komnatách a nastane uplná tma! Ležím a naslouchám. Nigde ani zvuk, ani vánek. Ale to už ju cítím vedle sebe. Dokáže se v tý tmě vorientovat naprosto přesně, aniž by vydala jedinej zvuk. Dokonce ani postel nevrzla. Taky nic nedělám, akurát natáhnu nevěřícně ruku směrem, kam sem ju zahlídl naposledy. Ano, je tu u mne! Její ruka! Políbím ji na předloktí. Pokračuju. Cítím její rty a na nich příchuť hořkejch mandlí. Hebká pokožka vonící santalovým dřevem a lístky růží. Je všade kolem mne. Kamkoliv šáhnu, narážím na její tělo. Hladím ji, líbám tu hebkou vonící tmu vokolo. Ložnice i postel byly prostorné, přeci však v tu chvilu zaplňuje všeckej prostor vokolo mně vona. Vopětuje mý doteky, dotýká se každýho kousku mýho těla. Pokouším se jí ty doteky vokamžitě vracet. Je to ale hra kočky s myší a vona se v tý tmě vyzná, je v ní doma! Spoutá mě svým úžasným tělem, jsem v ní a vona zaplňuje každý místečko vokolo mne. Nevím, co je nahoře a co dole. Co vlevo, co vpravo, jen úžasná černočerná tma, kerá mi vrací svym sametem všecky mý pohyby. Cítím ve svý hlavě vohňostroj, jako by se tam rozprskávaly barevný zářící rachejtle. Bořím se do její něhy. "Ach, Šehi, Šehi...", šeptám jako smyslů zbavenej. Naše těla do sebe narážej, prolínají se, vznáší se v temnotě. Cítím na rtech její vlasy - jsou cítit sluncem, větrem a myrthou, omamují, spoutávají a ovíjejí mne, stejně jako její ruce a nohy. Chtěl bych, aby nastal konec světa, aby se vše zastavilo, aby tady nebyl ten pohyb, co se stále opakuje a zrychluje a vstupuje mi až do morku kostí. Kruciš! Kde je slunko? Kde měsíc? Kde hvězdy? Kde jsi Šehi? Krátký spojení, jako elektrickej výboj připaluje naše těla v jedinym místě k sobě. Výboj bez světla v naprostý tmě! Propadám se do ní a všecky pocity se propadají chvějivě do mne! Ztratil sem se!!! Všade jenom tma! Voči se nemají čeho zachytit - jen prázdnota!

Probouzím se na loži ve svém pokoji. Jsem nahý, zalitý studeným potem. Mý voblečení někdo pečlivě poskládal na křesle u psacího stola. Probudil mne měděný hlas gongu! Přes uzounký štěrbiny žaluzií vidím, že venku září naplno slunko. Hodinky na nočním stolku - je skorem poledne! Gong mne volá - k vobědu, nebo k popravě?