Sváteční chvilka erotiky:

Uš se pomaly rozednívalo a ze zdálenýho kostelíka bylo vobčas slyšet tóny harvan - učitelskej piloval na půlnoční a vorloj na věži vokazoval XV. století. Bratr Žižka potichu vodemknul branku ve vozový hratbě a protáh se dovnitř ležení, tak aby nezbudil děcka. Pod pažou táhnul pěknou zelenou jedličku. Poránu byla celá vojíněná a bylo na ní eště hodně sněha, kerej nestačil vopadat. Dyž zamknul, zamířil si to doprostředka buzeráku. Tadyk měl vod večera na zemi připravenej dřevěnej křiž a v ňom vprostřed vyvrtanou ďouru. Bratr Jan vytáh meč a několika přesnýmy seky upravil spodek kmínku a pak ho zasunul do křiža. Spokojeně povodstoupil a sledoval svý dílo. Jedlička byla pěkně rostlá a stála hezky spříma, jak voják.

Jak tak spokojeně sledoval svý dílo, zaslechl někde zdálky, za ležením, tichý šukání. Vydal se za ním a vopět pečlivě zamknul, dyž prošel brankou, tentokrát ve vopačnym směru. Vydal se přes zasněžený pole za zvukama. Brodil se hlubokym sněhem, až se dostal k muldě, na kerý rostl šípkovej keř. Několik scrvklejch rudejch šípků s třpytilo v prvních paprskách slunka, na holejch haluzkách. Šukání znělo přímo za křem. Bratr Jan tam uviděl bratra Prokopa, byl Holej a pod ním ležela nějaká ženština voblečená, stejně jako von. A že byl pořádnej mráz, tak se vobá zahřívali rychlejma pohybama.

Bratr Žižka vopatrně přidřepl, a znalecky, jednym vokem koukl a už ju poznal - byla to sestra vojínka Babinčáková. Narukovala teprvá na podzim a byla přidělená do kulometnýho družstva, jako nabiječka. Teda kulomety eště nebyly vynalezený, ale sestra dovedla přidržet a nabíjela vopravdu perfektně. Bratr Žižka jí za to udělil hlasitou pochvalu. Bratr Prokop už byl hotovej a tak se začal voblíkat a bratr Jan tasil. Vojínka mu udělala místo na karimatce z beraní kůže. Bratr Žižka si přidržoval suknici a vopatrně ulehl na záda, hnedky vedle sestry a ta hbitě nasedla. Bratr Prokop jí předtem řekl, že s ním musí do pola a za muldu, že ji vyprubuje z bojový a taktický připravy a tak si mysela, že pruba pokračuje.

Jako žižkovanda, hlásila staropražskym dialektem základní

poučku, kerou se naučila eště v přijímaču : "Gute zyc - kajne špryc!!!" a to bratrovi Žižkovi připomělo, jak za mladejch let bojoval v cizejch zemích. Babinčáková nabíjela, jak nejlíp uměla a pohled na poskakující kozy rozehřál hejtmana eště víc: "Pamatuješ, bratře Prokůpku, jak sme táhli k Sudoměřu? Bylo nás po čertoch málo, dyž se blížilo křižácký vojsko a tech bylo jak much! A tak se všecky sestry slíkli a lehly sy na hráz, aby je zdržely, než přibudou posily. A křižáci si myseli, že sou u Lhoty a tak si vodložily zbraně a brnění. A my sme byly skovaní v lopuchoch, každej maskovanej lopuchovým listom na hlavě a vyskočili sme a tak sme to tem křižákom cepama nabančili, co se do nich vešlo a pak sme to se sestrama do rána voslavovali. A ten jejich kardinál, ten Duka, ten tam nechal úplně všecko a taky svuj kardinálskej klobouk. Eště teď si pamatuju, jak se ta jeho bílá vyžraná prdel blejskala v rákosu, dyž zdrhal!"

"To byl Čezarýny - ten kardinál a bylo to jindy", vopravoval bratr Prokop bratra Jana, byl přeci jenom zdělanější a neměl tak zelenej mozek a tak měl v ménoch a událosťách věčí pořádek. Bratr Žižka teho ale nedbal a pokračoval: "Sténě sou to jedna banda, jenom šukají děvečky a malí kluci a eště chcou za všecko peníze - za veselku, za křest, za fstup do katedrály, za funus i slovo boží!!! Kdo nemá na funus, temu zeberou pola aji chalupu a děcka ať scípnou!" a bratr Jan se tak rozvohnil a bylo mu lito tech děcek, že zapomněl, že nemá šprcku a tak se sestra za chvilu cítila, jak Saturn, dyž unášal Apolo k měsícu. Vojínka Babinčáková při tem zastenala, jak v hlásná trúba u Jericha, že se až jeleň v nedalekym hájku polekaně podíval po svéch laňách a projistotu je spočital. A že byly ty Vánoce, tak byl bratr Jan vopravdu štědrej a aby si s teho nic nedělala, tak jí řeknul, že je jí v pěchotě škoda a že má hned na Štěpána skočit za bratrem Čapkem, ten že jí přidělí pořádnýho koňa.

To už ale taky dodejchávala Šeherezáda napíchnutá a rozkendnutá na Šahriárovi, skorem tak samo jak Babinčáková, s bíló pěnó na pyskoch a u řiti. Ale, že byl Šahriár už vydéchané, tak si vzal závěrečný slovo von, aby majestátně prohlásil: "Vánoce -dovedou udělat ty křesťanský psy pěkny, ale stejnak je pravá víra akorát ta naša!" a počkal až Šeherezáda sesedne!!!"