Princové jsou na draka

Už jako malá holka jsem milovala pohádky, ani ne tak pro jejich krásné hrdiny, ale pro to kouzlo, že vždy zvítězí dobro, že vše má nakonec dobrý konec. Nikdy jsem neměla v očích krásný idol, ale už tehdy jsem krásu viděla v úplně něčem jiném. Nevadilo mě, že nejsem krásná, stačilo mě, že jsem svá a jedinečná. A to mě zůstalo dodnes. Krásu spatřuji v čisté a upřímné duši, v milém slovu, v rozkošném úsměvu, v uhrančivých očích a cíleném doteku. V pochopení, radě, pomoci, povzbuzení, rozesmání, ale i v provokaci, v síle uhrančivosti, neodolatelnosti. Ideál nikdy není ideální a kouzlo tkví prostě v nedokonalosti. Líbí se mi nedokonalost a strašně ráda odhaluji, co je víc nedokonalé než dokonalost. Prostě a jednoduše, ty nejkrásnější věci přicházejí náhle a možná jsou to zrovna ty, co si zamilujeme...ty zdánlivě ne nejkrásnější a nejpoutavější..prostě ty zajímavé a jedinečné. Neexistují žádná náhodná setkání. Každý člověk v našem životě je buď testem, nebo darem...

Malá jizva může být připomínkou něčeho neopakovatelného, rajcovního, brzy přebolí. Horší je to už s hlubšími jizvy, které si nikdo z nás nezaslouží, které ale prostě přijdou, protože to už v životě tak chodí, že osud je nespravedlivý, lidé nepřejícní a pohádkám dávno odzvonilo. I když? Pořád chci být někdy tou malou naivní holkou, že prostě věřím, věřím v dobré lidi, vlídné slovo a hřejivou náruč. Navzdory předsudkům...I když se občas vznáším v nebesích, občas hřeším v pekle, pořád stojím nohama na zemi a ve vší víře, na mou duši, věřím že ono to nebe je pevně zabydleno v naší duši a čeká na náš první úsměv...všem skvělým dobrým lidem patří dík, protože jsou to právě oni, co dělají svět lepším.