Vytřepal si...

Za voknama byla vidět akorát temná vobloha, na kerý zářil stříbřitej měsíc.
Šeherezáda se už nevoblíkala, ale pohodlně se rozvalila na počtářích a navlíkla si bryliantama zdobenou čelovku a za jejího svitu začla přečítat starodávnej svitek:
Byla děsná písečná bouře, že přes vohromný množství písku nebylo vidět ani světla benzinek a tak se stalo, že i tak bohatej a mocnej člověk, jako kalif z
Bagdádu se voctl v poušti úplně sám. Karavanu v kerý cestoval bouřka rozehnala do všeckejch světovejch stran a dyž se zase vobjevilo slunko, tak vozářilo akorát vopuštěnou
postavu kalifa, kerej kráčel sám mezi dunama. Vo vemblouda přišel a tak měl akorát žízeň.
V písku nebylo vidět jedinou stopu a tak ho překvapilo, dyž před sebou spatřil
ženskou postavu. Jakmile ho ta uviděla, začla, jak se tak k ní přibližoval, vodkládat postupně díly svýho voděvu, až když už byl těsně u ní, tak už byla úplně nahatá. Byla to nádherná dívka s pěkně vyvinutejma kozama a bokama a její klín sliboval nevýslovný

potěšení. Vobrovský temný voči zářily vstříc kalifovi a dlouhatý černý vlasy politovaly ve větru. Kalif zapomněl na to co ho předtem potkalo a strhl ze sebe svuj bedulínskej plášť

a fšecko co měl pod něm. Plášť rozprostřel na písek a strhnul dívku na něj. Potem se jí

po několikráte zmocnil. Dyž se probudil, byla už hluboká noc a chladno, dívku nikde neviděl.

Voblíkl se, zavinul do plášťa a pokračoval v cestě. Dlouhý hodiny nenarazil na žádnou stopu ani lickou ani vembloudí. Netrpělivě vyhlížel, zda nezahlídne voázu a v ní studnu. Ale nikde nic. A tu zmoženej únavou zahlíd před sebou temnou postavu. Byla to žena a zase se slíkla.

Tentokrát byla blond a měla velmi světlou kužu a byla kalifovi po vůli. U teho potem únava způsobila spánek a vopět nad ránem vosamocený probuzení. Dalšího dňa se kalif už jenom

ploužil hlubokym pískem, pokoušel se trochu krejt ve stínu dun, ale bylo to marný - neskutečný hicno ho spalovalo jako v vohromný peci. K pití už neměl ani kapku vody, ba ani nikde nezahlídl jedinej bilbord s reklamou na Colu. Tak daleko byl zdálenej lickejm vobydlím, že se už pomaly začal loučit s životem. Nemyslil už vubec na svou záchranu, dyž na úpatí další duny spatřil vopět ženckou postavu.

Vlekl se k ní už jen po čtyřech a naprosto bez dechu se svalil k jejim nohám. Díka už byla zase nahá.Proti slunku viděl její hustý tyciánový vlasy a pihy vokolo nosa a zářící smaragdový voči. Sám ale nebyl schopnej jedinýho pohybu a tak ji nechal, aby mu sama povodhrnula jeho plášť a naklonila svou hlavu k jeho klínu a zatímco si pravou rukou přidržovala svý rusý vlasy, aby jí napadaly do vočí, se začla její hlava v prvidelnym rytmu hejbat nahoru a dolu a kalif cítil, jak se propadá do hluboký rozkoše, zakončený eště hlubší

tmou. Dyž se probudil - svítalo. Po ženě ani vidu ani slechu. Kalif s posledních sil povstal a dyž si vytřepal ze svýho pláště poslední zrnko písku a tak si ulevil: "Skurvený fatamorgány!!!"