Umíme se ještě radovat??

Umíme se ještě
radovat? Nebo spíš umíme projevit tu radost? Zlost, vztek, zklamání…to myslím,
že ano. Ale radost, takovou tu dětinskou, přímou, živočišnou?

Když se koukám na děti třeba u stromečku, to jak jim svítí oči, jak celé září, poskakuj, vrhají se na Vás….nádhera. Ale co my… dospělý…kdy naposledy jste radostí
skočili někomu kolem krku, když Vám něco dal a nebo naopak kdy naposledy jste viděli rozzářené oči dospělého nad Vaším dárkem??? Není to trochu smutné?

Kdy jsme ztratili tu schopnost se radovat, nebo možná spíš kdy nám tlak okolí
znemožnil, nebo alespoň omezil tu schopnost projevit se???....Nedávno mi přítel něco koupil a já byla unešená, skočila sem mu kolem krku a skoro ho porazila J tak moc sem chtěla, aby věděl jakou mi udělal radost a ostatní?? Koukali na nás jako, že jsme se zbláznili, v našem věku a takhle šílet? Na veřejnosti…kašlu na ně, ale přinutilo mě to k zamyšlení.

Je to jen můj pocit, nebo to tak opravdu je?