Svatební košile:

Ach, moje milá matičko,

kdyby tak aspoň na líčko,

mne milý opět políbil a z války se nám navrátil.

Já v srdci mám dnes divnej chlad a toužím se s ním milovat,

kéž dorazí tu sem za mnou,

aby mne zmrdal dychtivou!

A tadle panna zběsilá,

místo aby se děsila v půlnoci voblíkne jen košili,

za milým do temnoty popílí.

A spěchá krajem - necestou už cejtí se bejt nevěstou...

A na topole podle skal,

zelenej mužík zatleskal.

A psové tu vyli sobě divnou věc,

žetě je na blízku cejtit umrlec a panna tužbou zběsilá

do nízké zídky vrazila.

Za zídkou temné stavení,

již neodolá mámení -

stavení temné bez voken,

kdo to tu leží podoben -

podoben jejímu milému,

v tento čas, žel značně ztuhlému?

Panna však nic už nevnímá

a s miláčkem se vobjímá.

A že je nažhavená do běla -

vytáhne mu část, co jí tak chyběla a vloží si ji vprostřed jazyka,

vždyť tvrdej je, jak babyka.

Ač, milej tuze chladnej byl -

přec se mu ještě více postavil.

"Drahý, ty krásně tuhej buď,

sám nejlíp víš na co mám chuť..."

Aniž mu ve tvář pohlédla,

tak rázně mu na něj nasedla.

Milý, že tuhej byl už zúplna -

pronikl hluboko jí do lůna.

A tak ta roztoužená hříšnice,

uhání na něm křičíce -

na hanbu nemyslí, ani na chvíli a s těla rve si tu košili.

A pot jí teče v proudech po těle,

že nesezdali je předtím v kostele,

na to už si teď sotva vzpomene a kozy skáčou jí, jako šílené.

A její ústa se dají znova do křiku a donutí tak k poslednímu výstřiku,

to tělo co tak ráda vždy hladila -

než potkala ho kulka zbloudilá...

Ráno když lidé na mši jdou,

v úžasu státi zůstanou:

umrlý má ho nahoře,

není už panna v komoře a na každičké mohyle

útržek z nové košile.

"Teda ty básničky v měsíčníku Svazu českejch nekrofilů a Spolku přátel žehu - Z naší nekropole - někdy docela zamrazí...", špitla Šeherezáda, dyž dočtla.

"A taky pěkně tuhne - hmmm - tělo...", dodal Šahriár.