Nejlepši je...

Menoval se Oldřich a v opčance, aji na dveřách měl napsaný - kniže. Že se měl ženit, tak se povohlížal po babách, ale doma mu nebyla žádná recht i když na kraju lesa u potoka se musil dycky votočit po rychtářově Boženě. Jak tam tak stála, sukňu vykasanou, vohnutá k vodě, až se jí koziska draly z degoldu a ten zadek nad tem, to už stálo za hřich! A jak tak prala a všecko se to na ní pohybovalo... Ale, že se vofrňoval, tak začal jezdit skrzevá tech bab na vandry, až jednou navštívil taky Flandry. Ubytoval se v hospodě a večer mu hospockýho cera přinesla čistou noční nádobu a jak se tak zvohla, aby ju zasunula pod postel, tak to už milej Oldřich nevydržel. Už před tem se mu líbila - štíhlounká a běloučká, jak panenka s porculánu. Moc teho, jak ju v tý posteli vodstrojoval, nenamluvila. Kozenky, jako dvě ružový poupátka a pod tem, to teprvá valil Oldřich voči. Měla ju krásně nazdobenou, jak běloučký krajky! Samá vozdůbkka, jemnoučký vějířky, žlábeček - zákoutí něžnýho studu.

"No, do teho teda pudu!", řekl si Oldřich, jenom tak sám pro sebe a taky že jo! Toš zasunul a žačal ju pichat jak steklej. A panenka přirážala, jak by ani předtem nebyla panna. Štíhlounký, hlaďoučký stehýnka, jak vod žabičky, se jí rozevírala samy vod sebe a ta křehká nádhera tam uprostřed, tak ta byla zachvilku úplně rozcupovaná. A co teprvá, až přidal Oldřich svuj mohutnej knižecí výstřik! To už si ale sám šimnul, že se mu něco lepí na vocas... A přectavte si - všecka ta nádhera, kerou ho před tem voslnila, byla jenom umně udělaná, jenom tak s krepovýho papíru! Papír se jí rozmočil a bylo po parádě!

Oldřich, kerej se už viděl, jak si tu flandru poveze sebou domů, tak se nasral, vosedlal koňa a vyrazil nazpět do českejch luhů a hájů. A tadyk už nezaváhal ani chviličku. Božena tam stála, sukňu vykasanou, vohnutá k vodě, až se jí koziska draly z degoldu a ten zadek nad tem, to už stálo za hřich! A jak tak prala a všecko se to na ní pohybovalo...

Tak se Oldřich pustil vodzadu do protipohybu a panečku to bylo jiný kafe než flandra!

"Nejlepší je kožená, jo, jo, jo!", začal si jen tak do rytmu sám vod sebe zpívat Oldřich.

"Tu má naša Božena, jo, jo, jo!", to se přidali chasníci, keří nedaleko, vod časnýho rána,

kosili trávu na břehoch teho potoka.

"Na materiálu se holt nemá šetřit!", to dodal Šahriár, zatímco voběma rukama, vždycky palcom a ukazovákom rozevíral Šeherezádu, kerá při čtení ležela jenom tak na zádoch, pěkně do kosočtverca, až ta její tmavá štěrbinka začla připominat netopýra zavěšenýho v komíně - pak se ale prosadila ružová a Šahriár tak mohl, pěkně po panovnicku vochutnat - nejdřiv jenom tak na špičku jazyka - pro začátek...

Zatím si kat ale začal potichoučku prozpěvovat za trunem: "Nejlepší je kožená, jo, jo, jo!"

a nikdo neví co ho to napadlo: "Tu má naša Šehina, jo, jo, jo!!!"