Obličej, aneb není krása

jako krása.

Jako obvykle chci předem upozornit, že se jedná pouze o můj názor a zamyšlení. Není to myšleno nikterak špatně.

Velmi často tu narážíme, na fotky a galerky, s hezkými lidmi a jejich hezkými křivkami. Samozřejmě, že pro každého je hezká křivka něco jiného a tak to má taky být.
Pro mne nejsou hezké křivky v tom jestli má žena 40 nebo 80 kg, i robustnější tělo bývá hezké.

Spíše mi jde o fakt, že vidíme jen ta těla ne obličej. A pak se třeba objeví někde i obličej a všechno jde do kelu. Nikdy bych neřekl že někdo má krásný obličej a někdo ošklivý, ale spíše sympatický a nesympatický. A zde je to merito věci o které mi jde.
I mě občas některý s obličejů není sympatický a já mám pocit, že právě vzezřejně obličeje zračí povahu člověka. Myslím tím, že třeba vždycky se mi více budou líbit usměvavý lidé, než zachmuření. Ovšem já osobně si myslím, že tohle to vzezření je i otázkou dlouhodobosti a že aspoň trochu, se v obličeji projeví vývoj času a to jací jsme.

Prostě mám teorii, že půvab a sypatičnost obličeje, výchází i z dlouhodobějšího přístupu člověka. Z toho jestli se umí usmívat, jestli je pozitivní, atd atd.

Nechci tím říct, že lidé s nesympatickým obličejem jsou nějak špatní, ale prostě že se na nich více podepsat negativní život.