JAZYKU ZLÝ… !!!

Musím také přispět se svou troškou na téma popichování,
nadávek i urážek zde i jinde, vesměs v rámci kyberprostoru, i když už toho bylo napsáno dost a určitě vtipněji. Ale nedá mi to…

My, kluci i holky, co sem spolu chodíme, víme dobře, že právě virtuální prostředí tomuhle nahrává svojí syrovou anonymitou. U některých zúčastněných jedinců pak dochází k potřebě využít toho všeho zde k naštvání
co největšího počtu majitelů galerií, chatařů i bloggerů. Je to negativní, až
patologický jev, ale všichni musíme vzít na vědomí jeho existenci a dle toho se obrnit, možno-li hroší nebo jinou podobně silnou kůží.

A že by ta hroší byla častokrát na místě a raději ještě
zesílená několikrát omotaným ostnatým drátem, to je všeobecně známo. Bohužel málokdo z nás tohle dokáže a tak se delší nebo kratší dobu, více či méně
užírá, jeduje a mnohdy si i popláče nad zlobou světa… pravděpodobně se v té
chvíli smísí virtuální svět s reálným, čímž vznikají nečekané disproporce…
jako když se člověk dívá do nějakého křivého zrcadla.

Zpočátku to tak bývá, později se člověk přece jen trochu obrní a uzná sám, že jej nikdo nenutil nosit svou kůži na trh, přístupný
všelijakým existencím, zhusta postiženým nejrůznějšími komplexy, tak jak je
život člověku naděluje. Ano, nikdo nemusí odhalovat právě zde své tělo až do těch neskrytějších zákoutí, nikdo není nucen odhalovat své nitro psaním svých myšlenek a pocitů a přesto to valná většina z nás dělá, protože nás to baví, nebo v sobě máme zakotvenu mnohdy i zprvu latentní dávku exhibáctví
tělesného či duševního.

Není na tom ostatně nic špatného. Tyto stránky a mnoho jim podobných jsou k těmto účelům zřízeny, a pokud by všichni dodržovali pravidla, která při vstupu mají přijmout, nedocházelo by k nižádným zádrhelům.
Jenže svět není ideální a virtuální svět… ten už vůbec ne, to víme.

Někdy je to ovšem spíš k smíchu. Protože znám dobře výhody příkladů oproti definicím, popíšu vám svůj vlastní zážitek, datovaný už
pravda před delší dobou. Tehdy jsem už popustila svému sešněrovanému duchu poněkud otěže, nafotila jsem první galerie a o něco později jsem přišla na chuť
blbnutí na webkameře.

Asi to všichni známe… odjakživa zamindrákovaná co se týká
vlastního vzhledu, najednou jsem se slunila v obdivu mužů… prostě klasická
zápletka stárnoucí osoby ženského pohlaví, která náhle zjistila, že před smrtí
ještě může zažít trochu vzrušení. V což již vážně nedoufala. Je to
úsměvné, protože člověk opravdu ztrácí soudnost a možná by měli posměváčci a kritici za své nevraživé postoje sklízet spíše díky, že dotyčnou pomatenou osobu svými neomalenými názory drží trochu při zemi. Tak se na to dívám teď, když
už utekla dosti dlouhá doba.

Tenkrát jsem ovšem plula někde vysoko nad zemí, přímo jsem se vznášela. Pak jsem poznenáhlu zjistila, že mi je neustále kdosi v patách.
Byla to žena ze Slovenska, s profilem víceméně prázdným a samo sebou bez fotek či videí. Nick už si nepamatuji. Vždycky vrazila do místnosti, kde jsem se natřásala před kamerou, plivla po mě jedovatou slinu… a než jsem se vzmohla na sžíravou odpověď, byla pryč.

Umíte si představit, jak mě to štvalo. Jednou jsem se dozvěděla, že se svou postavou bych se výborně hodila jako zápasník sumo, podruhé
to bylo podobné – prý něco tak tlustého v životě neviděla a kdybych se podívala do zrcadla, možná i mě by došlo, že je to hnus. Potom zase, že když
jsem neustále tak nadržená, ať už si najdu „volakého kokota, ktorý mi to urobí“
(asi mám slovenštinu špatně, tak se omlouvám) a pak se nebudu muset ztrapňovat na webce. Bylo toho víc, ale já
už si všechno nepamatuji… nakonec to vyvrcholilo tím, že mi důrazně doporučila,
že se mám důkladně zastydět, zamyslet se nad sebou a už toho stupidního počínání zanechat.

Ani jednou jsem ji nestihla uzemnit, což mě neskutečně
vztekalo. Pokaždé mě vyčenichala a já jsem si jí všimla, až když jsem už četla její řádky. Nepsala sice na sklo, ale i tak to bylo pro mě nepříjemné.

Nu, ale i moje chvíle nakonec přišla. Napsala jsem si několik vět, které jsem v případě vhodné chvíle chtěla použít a trpělivě čekala.
Samozřejmě, že se neobjevila několik dní… dle zákona schválnosti. Pak jeden večer jsem byla na chatu, webku jsem měla vypnutou a vychytrale číhala. Objevila se a vida, že není koho kritizovat, zůstávala tiše v místnosti a vyčkávala. Text jsem měla připravený a zkopírovaný,
stačilo jen využít vhodný okamžik. Neustále se však nic nedělo.

Pak jsem se náhle rozhodla k samostatné akci ve strachu, že mě zase znectí a zase se jí povede uniknout. Takže jsem to rozsekla sama a odeslala jí text následujícího znění (přibližného, protože úplně přesně to už nevím): „Tak hele, ty jedna slovenská náno (zde se opravdu kajícně
omlouvám všem příjemným dámám ze Slovenska), pro případ, že bys mě zase chtěla kritizovat, tak vezmi na vědomí, že mě takováhle pitomá husa nemůže urazit a vzhledem k tomu, že tu nemáš ani jednu fotku, umím si dobře představit, jak asi vypadáš, a je mi jasný, že webku už vůbec zapnout nemůžeš,
protože by všichni strachem utekli. A jestli ti není recht, že se na erotických stránkách nahatí, tak si dej odchod na nějaký katolický server a tam se modli,
aby ti jednou někdo nerozšlápl ústa za ty tvoje pitomé kecy…!!!“

Tak to vidíte… Nu, takovéhle invektivy a neférové argumenty by nebyly ke cti nikomu… a sama jsem se celkem zastyděla, když jsem si to pak přečetla, ale už bylo pozdě. Dáma vypadla bez odpovědi a já slavila špinavé
vítězství. Nijak zvlášť mne to ovšem netěšilo. Ano, byla jsem ráda, že jsem se jí dostala na kobylku. Jenže za jakou cenu. Každý je schopen někdy něco podobného vyplodit, zhusta i něco daleko horšího, ale nikdy by neměl s nikým podobným způsobem komunikovat, protože neuráží toho druhého, ale snižuje sám sebe a to je potřeba si uvědomit. Člověk nemusí za každou cenu využít všechny schopnosti,
které má. Některé se vyplatí potlačovat, popř. se pokusit o jejich úplnou likvidaci a sebeovládání patří mezi vznešené vlastnosti. Jenže v praxi je to halt poněkud o něčem jiném a černý vztek se ovládá jen stěží. Přesto… od té doby si občas říkám: „chovej se jako dáma, ať to stojí, co chce…“. Odměna za takové
chování nepřijde hned, ale možná pak člověk má méně vzpomínek, které ho pálí v duši…
prostě proto, že se za sebe stydí.

Hezký den. A doufám, že to nevyznělo moc mravokárně J