Do Caracasu za ZlatkouX!!!

Dyž přeceda zaplatil za Titanic, tak nám z Aukra emajlovali, že loď je připravená v přistavu Soupthamton v Anglicku. A tak zme celej vejbor nastoupily do nejvěčího vrtulníku patronátní firmy Agrošpryc a protože zme tentokrát letěli bez Mordhmyzolu, tak zme naložili taky zásoby na celou plavbu a přibraly kuchařku Ruženu ze školní jídelny, jelikož byly prázdniny a aby zme na plavbě netrpěli hladem. Letěl s nama taky mladej malíř Džek, kerej namaloval krásnej vobraz ZlatkyX, podle jedný její fotečky na Amateroch a protože jí nestačil domalovat červenej lak na nehtoch vod noh, tak letěl s nama, aby to dokončil. Jináč Zlatíčko na vobraze vypadala jak živá, celá se leskla a kolem vobrazu byl mohutnej, pozlacenej rám, vyřezávanej z vzácnyho dřeva. No skvost!

     V přistavu zme zeslezli jeden po druhym, po provazovym žebřiku, přímo na palubu naší lodě. Za nama spustili na laně zásoby špeku, cibule, vajec a demižóny slivovice, kerý si Ruža dirigovala rovnou do lodní špižky. Naposledy spustili vobraz se Zlatičkem a hned zme ho zavěsili nad lodní schodiště v jidelně, hnedky pod lodni hodiny. Moc tam pasoval a Zlatka eště vic!

      Přivital nás kapitán, kerýho potom, co pochopili, že návod na použití nám bude prd platnej, ukecali z Aukra, ať s nama poprvně jede taky. Byl to starej mořskej vlk, angličan s tuctovym menem Smith. Měl už jit do duchodu, ale že to s nama, eště naposled, Tam a Zpět, prubne. Dyž zme byli nalifrovaný, tak povotočil kapitán kličkem na přístrojovce na kapitánskym mustku, kontrolky zablikaly a my zme pocitili, jak lodní stroje zabraly. Loď vyrazila z přistavu. Dívaly zme se na mohutnou brázdu, kerá se tvořila za našou loďou a viděly zme, jak vostatní zaoceánsky lodě poskakujou, v tech vlnách, kery se za náma tvořily, jak kuželky při boulingu. Kapitán pozorně sledoval tachometr. "Trochu jí protáhnu perka!" pronesl a přidal plyn. Vyrazily zme - před náma byl už jenom širej voceán. Loď celá voněla novotou - byla to její první plavba.

     Načli zme demižón, aby měl špek po čom sklouznout do krku, taky to zavoňalo a venku se začlo smrákat. Přeceda vzal další demižón a dvě stopečky a vyrazil na kapitánskej mustek za kapitánem. Byl zvyklej, eště z dřivějšich dob, navazovat družbu s každym kdo měl na sobě uniformu. Za chvilu bylo slyšet štrngání z mustku až k nám do jidelny a taky tlumený výkřiky: "Toš Smisu, do jedný...a do druhý...a do třetí!!!" a když to vydalo na stonožku, tak se kapitán najednou vobjevil v jidelně, koukal zkalenejma vočima někam za nás, nemotorně se motal a drmolil  něco s čeho zme rozuměli akorát: "Tajm aut..." a pak se skutálel po schodoch do podpalubí.

      Eště ani nedozněly ty rany, jak narážal na schody a stěny vokolo nich a z přidě bylo slyšet takovou pecu, že zme mysleli, že zme najeli na nějakou starou lodní minu. Loď v tu chvilu na mistě zastavila a bylo slyšet padat hrnce v lodní kuchyni. "A kurva!!!", zaslechli zme Ruženu, byla v pořádku. Agronom honem vyběhl na přiď a narazil do nečeho čelom. Všade byla černočerná tma a tak si posvitil mobilem. Před nim se tyčilo něco bilyho, co se ztrácalo navrchu v tmě. Byli zme doma - narazili zme do ledovca. Kapitán si předtem, po tolika slivovici, ani nevšim, že se venku vochladilo. Agronom posvitil dopředu a důle a zjišťoval škody - zábradlí bylo vohnuty a lak na přidi byl vodřenej. Voproti hvězdám na nebi zme si uvědomily vobrovskou velikost ledovca nad nama. Naša loď nám připadala jak bedrunka na slunečnici a to zme v tý tmě nemohli dohlídnout všecko. "Zavřit vodotěsný přepážky!!!" zařval agronom, přesně tak, jak to předtem viděl v jednom filmu. Na jeho výkřik se probral kapitán dole v podpalubí a urychleně zavřel dveře do WC, kery se předtem, dyž do nich narazil, povodevřely. Mysel že rupnul kombik a proto je tam tolik vody. Voda se však drala do podpalubí eště vic. Všade byl slušet ten zvuk, jako když máte ve vaně vytaženej špunt a poslední zbytky vody z ní proudí do vodpadu. V šupliku na mapy u přístrojový desky zme našli baterku a běžely si posvítit do podpalubí. Při pohledu tam zme zalitovali, že zme sebou nevzaly taky našeho tesařa - byl by nám tu teď na širým oceánu víc platnej, než agronom, kerej akorát zaklačoval stříbrnou žlicou bouli vod ledovca, kerou měl na čele. Poznaly zme, že je loď ztracena a tak zme hned začli nakládat demižóny a vostatní potraviny na záchranej člun. Všecko to na ňom dirigovala Ruža s Džekem. Loď se nakláňala čímdál vic dopředu. Podlaha v jidelně už byla hodně nakloněná a tak se po ni zprudka rozjel cimbál a prozrazil v přidi velkej votvor. To byla posledni rana kerá potkala náš Titanic. Než zme se stačily spomatovat, tak se přes nás přehnala velká vlna a vodmrštila člun ze zásobama, Ružou a Džekem někam do tmy. A pak si pamatuju, jak zme se celej vejbor držely zábradlí na zádi a loď sa nakláněla vic a vic, až stála kolmo. Pod náma v tý vohromný hloubce pěnila voda a v ní mizely popelníky a vajgly, co předtem ležely, jen tak neupevněný na stoloch na promenádní palubě. A pak, jak v rychliku, zme mizely v tý hloubce a všede kolem bubliny a já mával rukama a tu byly nademnou hvězdy a temná vobloha a já se mohl nadechnout a frflal sem přitem jak Čenda na Marcelu, ale to už sem viděl vokolo sebe i další hlavy. Zachránily zme se celej vejbor! Člun ale nebylo nikde vidět! Vtom zme uviděly, jak se při svitu hvězd na hladině něco leskne! Byl to vobraz se ZlatkouX!!! Chytily sme se jeho mohutného vozdobného rámu a kopaje nohama, zme se začly zdalovat z místa katastrofy. Bejt ve vodě a jen tak kopat, nebylo sice moc pohodlný, ale vlýzt na Zlatku se nikdo z nás nevodvážil. Ale to se na hladině zalesklo i něco jinýho - nedopitý demižóny se slivovicí, kery zřejmě spadly ze záchranýho člunu. A přeceda hodil lano a přivázali zme je ke kroužku naspodku horní části vobrazu, na kerym byl předtem vobraz nad schodištěm zavěšenej. Naplnila nás velká radost - věděly zme, že na žizeň neumřeme! A tak zme se vydali na další plavbu. Pokaždy, když už nám docházeli síly, tak zme pohledem přes rám na Zlatičko a nebo lokem slivovičky, nabrali novou energii. A když se už začlo rozednivat a Zlatičko zářilo na tym vobrazu, jak živý, tak se přeceda vodhodlal přerušit mlčení: "Sakra chlapi, dybych se nebál, že tem přivolám žraloky, tak bych pohonil, až bych brečel..." A my vostatní zme ho ze solidarity přesvěčily, že my vostatní budeme kopat tak intenzivně, že až se žraloci budou bát k nám přiblížit. A taky jo! Nevodvážil se žádnej a my zme tak zistili, že přitem plujeme vo hodně rychlejc, než normálně a tak zme se střídali a vobraz s nama miřil tem směrem, co zme tušili Ameriku. Do teho ale přišla hustá ranní mlha, že by se dala krájet. Agronom chtěl dokonca zkusit, esli po ní nepude chodit. Ve stejnej vokamžik ale zahlídl před sebou nějaký barevný světýlka. Z mlhy se vynořila záhadná zaoceánská loď, vypadala dost vojetá a u jejího zábradlí se hrbila prapodivná postava. Jakýsi dědek s vodrbanou kapitánskou čapkou na hlavě, vlasy a vousy celý bílý a tak dlouhý, že dosahovaly s paluby skorem až do vody. A všade na tech vlasoch a vousech se třpytily v ranních paprscích, kerý začly prorážet tu mlhu, krystaly mořský soli. 

      "Vodkaď ste?" zavolal na nás chraplavym hlasem.

"Z Titaniku!!!", volali zme jeden přes druhyho.

      "No zaplať pámbů, zdálo se mě, že tu na vás čekám celou věčnost! Nemoh sem vás v tý mlze vubec najit!" zahalekal stařec. "A připlujte bliž a vlezte na palubu - podám vám ruku!"

       Rázně zme zaveslovali až k lodi. V ten vokamžik dopadlo sluneční světlo taky na nás a na vobraz ze Zlatičkem, kerej nás zachránil. Dědek se eště víc naklonil a jako by celej ztuhnul. Chvilu mlčel a pak roztřesenym hlasem pronesl:

     "Chlapi, nebudete mi to věřit, ale celej ten čas, co sem vás hledal, sem ani jednou nepohonil..."

     Uvěřily zme mu a taky pochopily a tak zme se přes palubu přehouply raděj samy, pěkně jeden za druhym, tak aby nám nemusil podávat ruku...