O PITOMÉ NAMYŠLENOSTI (MOJÍ)

Vždycky jsem si myslela i doufala, že tohle není můj případ, ale asi jsem se zmýlila.
Netýká se ta namyšlenost mého vlastního vzhledu... v tomhle směru jsem si nikdy nenamlouvala nic. Ale tím je ta celá věc ještě horší. Popíšu situaci.



Cestu do práce absolvuji z větší části pěšky, a to za každého počasí a během všech čtyř ročních období. Soudím, že pro člověka celý den dřepícího u kompu, je tohle minimální porce každodenního pohybu. Takže každé
ráno pěkně zvesela (více či méně) se před půl devátou vydávám na cestu k mostu přes Vltavu a pak ulicemi Smíchova ke stanici městského autobusu,
který mne dopraví ten poslední kousek téměř na pracoviště. Tuto alternativu využívám proto, že poslední část cesty mne vede po velmi frekventované a smradlavé ulici. Tato poslední část cesty také není předmětem mého popisu.



Zato cesta přes most Legií je oblíbená, protože most se klene
částečně nad Střeleckým ostrovem, kde ráda pozoruji proměny přírody, zastoupené
zde různými druhy kaštanů i jiných stromů. Mám tedy cestu přes most ráda, i když má také nepříjemný aspekt v podobě husté dopravy v protisměru...
používám totiž levý chodník, takže se pohybuji proti přijíždějícím autům.
Dlouhá popojíždějící kolona, která čeká na zelenou na křižovatce u Národního divadla, mi poskytuje vcelku zajímavé možnosti pozorování vozů různých značek,
ale hlavně těch, kteří sedí za jejich volanty.



Inu, člověk při chůzi, pokud nemá v uších sluchátka a to já
nemám, potřebuje nějaké vjemy, které dělají pěší cestu do práce zajímavější.
Takže civím na řidiče i řidičky. Mám už svůj způsob zvažování, zda osobnost
řidiče je v souladu se značkou a stavem vozu, jestli je už v práci,
nebo se do ní teprve přesunuje a tak podobně. Také počítám osoby ve voze,
protože jak známo, poměr jeden vůz – jeden člověk je hlavní příčinou nesmyslně
zahuštěné dopravy v hlavním městě.



Pravým předmětem výzkumu je ale sledování a hodnocení nálady
řidičů či spolujezdců. Líbí se mi, když má některý na plné pecky puštěnou hudbu a k tomu zplna hrdla zpívá, popřípadě se ještě vrtí do rytmu. Není to asi bezpečné z hlediska silničního provozu, ale na pohled je to srandovní a já
to dělám také. Takových případů jsem v poslední době příliš mnoho nezaznamenala. Nevím proč... je-li snad naše doba taková, že nemáme důvod ke zpěvu... ?



Jedno mají společné řidiči luxusních vozů a speciálně vozů
charakterizovaných písmeny SUV. Tváří se vážně a tak nějak nadřazeně. Řekla bych. Můžu si dovolit takové tvrzení, protože můj výzkum je dlouhodobý a seriózní. Takže žádné zbytečné úsměvy, oči zhusta zakryté černými brýlemi, ústa strnulá... týká se mužů i žen, protože ženy tyto vozy řídí
stejně často jako muži. Myslila jsem si soukromě, že řídit takové auto by mělo přinášet opravdový požitek. Možnosti jsou dvě: buď nepřináší, anebo přináší,
ale projevuje se to právě tak, jak jsem popsala.



Nedoufala jsem nikdy, že budu moci svůj výzkum obohatit o vlastní
zkušenost, ale nakonec se to podařilo. Disponuji sice jen starým VW Passatem,
který ač stále krásný, neoplývá vymoženostmi moderních vozů např. signalizací
nezapnutých pásů popř. parkovací kamerou. Převodovka mechanická. Klimatizace neinteligentní. Navigace žádná. A motor, málo platné, taky už tak úplně
nestíhá.



A pak jednoho dne mi syn nabídl, že mě vezme autem na chalupu, naše auto bylo v servisu. Stavil se pro mě doma a když jsem se na ulici rozhlížela po červené redakční Octavii, která už také ledacos pamatuje, byla jsem upozorněna na černou hromadu plechu a lesklého chromu, trůnící nabubřele na ulici před naším domem. Range Rover.



Na otázku po původu vozidla, bylo mi řečeno, že je vypůjčené, což
mě naplnilo děsem a nejdříve jsem se odmítla cesty zúčastnit. Když jsem byla víceméně proti své vůli do vozidla nastrkána, pídila jsem se po nějakých informacích o majiteli té obludy. Dostalo se mi informací poněkud povšechných... prostě
nějací movití známí, kteří právě pobývají v cizině a za odvoz vlastním autem na letiště zapůjčili toto auto na víkend. Na nic dalšího jsem se již netázala. Radši. Jen jsem si v duchu pomyslela, že lehkomyslnost některých lidí je kolosální.



Jinak to bylo zajímavé. Jízda v TAKOVÉM autě OPRAVDU skýtá
OPRAVDOVÝ požitek a to i spolujezdci, který závistivě civí, protože řídit TO
sám by se v žádném případě neopovážil. Syn neměl s obsluhou vozu
žádné potíže, protože jezdí testovat drahé vozy do ciziny v rámci zájezdů
pro novináře. Ale já nevěděla, kam se mám podívat dřív. Posléze jsem konstatovala, že auto na to jak mohutně působí zvenčí, uvnitř adekvátně místa nemá, i když jsme neměli potíže se tam vměstnat, třebaže oba vysokých postav a syn nadto ještě pořádná rampa.



Dále jsem musela připustit, že dívat se na ostatní vozy trochu z výšky je též příjemné, že se v pořádně vycpaných sedadlech sedí OPRAVDU
pohodlně, palubní deska i střední ovládací panel je OPRAVDU přehledný... atd.,
atd... Auto se mi líbilo. Jen mne mrzelo, že když sedím uvnitř, nemohu zároveň řádně zhodnotit, jak takové auto na silnici působí v této chvíli,
když v něm přece sedíme my J



Přibližně do půli cesty jsem vedli vzrušenou debatu o tom, zda se majitelé a řidiči takových aut oprávněně cítí nadřazení... a to nejen fyzicky,
vzhledem k rozměrům vozu, nýbrž hlavně psychicky. Syn se pohybuje v jiných sférách než já, takže zastává poněkud netradiční názor, že když má někdo takové
auto a k tomu je z Prahy, má mít automaticky přednost na všech komunikacích a jeho nadřazenost je na místě. Já jsem se zlostí až zajíkla, ale pak jízlivě poznamenala, že jest jen doufat, že i přesto se dotyčný uvolí dodržovat dopravní předpisy.



Samosebou jsem se snažila prezentovat své stanovisko. Myslím si, že člověk se má pyšnit pouze tím, co umí a dovede a k tomu nepotřebuje nutně hromadu plechu v hodnotě tří mega. Byla jsem prohlášena za staromilce a obviněna z pomatení mozku vlivem četby klasických děl, v nichž se zhusta vyzdvihují
podobně zastaralé názory. Proti tomu jsem nemohla nic namítat, protože čtenářem klasiky vskutku jsem. Přesto jsem to nevzdávala, i když dobře vím, že mnoho bylo řečeno za účelem mě ještě víc popíchnout. Odsekla jsem tedy, že nechápu, kde bere odvahu něco takového vyslovit, když sám nikdy v celém životě nepřečetl ani řádku.



Právě jsme projížděli Kolínem, když rozhovor začal nabývat parametrů hádky. Intenzita a hlasitost se zvýšila do té míry, že přestávala být slyšet hudba z cédéčka. Syn náhle prudce zabočil k chodníku, zastavil,
vyskočil z auta a řítil se na druhou stranu ke dveřím spolujezdce.
Hrklo ve mně, že mě míní vysadit, abych už nepokračovala ve slabomyslné debatě,
když notabene vím, že s ním se přít nemá cenu. Dveře se prudce otevřely a syn procedil mezi zuby: „Za volant ! A hned !!!“ „Já....??? vyjekla jsem. „Jo, ty.
A mazej !“ „Já to neumím...“, zaječela jsem. Dostalo se mi odpovědi, že auto vybavené automatickou převodovkou dokáže řídit i orientální šimpan a byla jsem pošťouchnuta, abych se přesunula rychleji. No tak jo, pomyslela jsem si.
Budeš mít, co chceš.



Syn mi udělil několik mlhavých pokynů k obsluze oné automatické převodovky a uvelebil se obličejem ke mně, pravděpodobně proto, aby mohl sledovat moje tváření
se. Ale, světe, div se, tváření se nekonalo. Nebo možná ano, ale ne zděšené,
nýbrž nadšené. Bože... to byla jízda. Auto jsem dostala do pohybu bez nejmenších problémů, a ono nejelo, spíše se sunulo jako vodní vlna. Třílitrový motor zněl hlubokým altem, klouzali jsme ulicemi Kolína a pak dál po státní osmatřicítce a nakonec i po okreskách a já jsem se do té
plechové nádhery málem zamilovala.



Absolvovali jsme i jízdu po polní cestě, protože syn chtěl cestou okouknout novou lokalitu pro focení. Range Rover je regulérní terénní vůz, který disponuje nějakou funkcí pro zdvižení podvozku při jízdě po nerovném povrchu, čímž pohyb po cestách s notně vyjetými kolejemi dostal nový rozměr. Bylo to skvělé, ale jízdu po poli v oranici jsem již nepovolila.



Ale to hlavní bylo to, že jsem se OPRAVDU cítila nadřazeně...
bohužel... a nerada to přiznávám. Byla jsem proti své vůli namyšlená, že řídím tak krásný a skvělý vůz a protože nikdo neví, že je vypůjčený, vypadám jako právoplatná majitelka a to je teda pocit...J Ani mi nevadilo, že na takové auto nikdy mít nebudu a nevadí mi to ani teď, protože už jsem se zase dostala do normálu – staromilec s pomateným mozkem. A možná je to nakonec tak, že kdyby mi to auto opravdu patřilo, tak bych si tu jízdu v něm tak nádherně
neužívala.



Jestli máte dojem, že jsem trochu cvok, tak je to asi správný dojem. Když to po sobě
čtu, mám ho také.



Užívejme si ojedinělých zážitků a nakonec poučení (hlavně tedy pro mě): namyšlení buďme jen ve správnou chvíli J

Hezké dny.