Blbý děvče

To se stalo kdysi, myslím, že je to už víc než dvacet let. Krátce po sametové revoluci jsem konečně sehnala dobré místo a to takové, jaké jsem si vždycky přála – v novinách. Byl to deník,
který už dneska nevychází, protože jej převálcovala nadnárodní konkurence, ale tehdy byl oblíbený, prodávaný a čtený, jakožto první vlaštovka na trhu bulvárních tiskovin. Já jsem začala pracovat v grafickém oddělení.

V té době jsem už nebyla úplně mladá. Právě jsem vstoupila do let, která jsou podle mého názoru, nejlepšími léty v lidském životě,
roky mezi třicítkou a čtyřicítkou. Měla jsem manžela na dlouhodobém pracovním pobytu v zahraničí a doma malého školáčka. Nebylo to tedy zvlášť
jednoduché, pracovat v novinách s poměrně nepříznivou pracovní dobou,
nedělními službami a jeden týden v měsíci s večerní grafickou asistencí
během uzávěrky v tiskárně. Naštěstí jsem měla po ruce drahou maminku,
která zaskočila, když bylo potřeba.

Dlužno říct, že se mi práce stala opravdovým potěšením. V převážně
mužském kolektivu jsem se cítila velmi příjemně, byla jsem hodnocena jako vcelku sexy osoba, ale také holka, se kterou je legrace a v práci pro sebe nevyžaduje žádné úlevy. Takže mě kolegové občas brávali i do hospůdky na odpočinková večerní posezení a poklábosení. V těchto letech teprve počínajícího kapitalismu a pohříchu se nedostávající pracovní kázně, jsme občas něco popili i v redakci. Naše cimra se stala příjemnou zašívárnou pro všechny redakční ochmelky, protože bylo známo, že graficí mají vždycky ve skříni ukrytou láhev vína.

Vedoucí vydání tolerantně zavírali oči, ale bylo nám naznačeno, že tak budou činit jen do té doby, dokud nedojde na nějaký průšvih.
Průšvihy se nám dlouho vyhýbaly, ale jak to v životě chodí, donekonečna prostě štěstí nepřeje. Jelikož jsme byli lajdáci, prázdné láhve od vína jsme neodnášeli, nýbrž jsme je skladovali v montované skříni v kanclu. Za nějaký čas byly všechny police plné lahví, a protože nebylo další láhve kam ukládat, neustále jsme se hádali, kdo se má chopit iniciativy a udělat pořádek.
K průšvihu nemuselo dojít, kdybychom spojili síly a flašky prostě
korporativně odnesli. To jsme ale neudělali, takže jednoho dne se stalo to, co se stát muselo.

Kolega Jirka se snažil do přeplněné horní police zastrčit další láhev, ale protože tam prokazatelně už nebylo ani kousek místa, povolily
úchyty držící polici, která se utrhla a strhla sebou i další tři, nárazem se otevřely dveře skříně a s ukrutným rámusem se všechny láhve vyvalily ven.
Některé se rozbily, ostatní se rozkutálely po celé místnosti a nakonec povolily i panty dveří, které se s rachotem vyvrátily a dopadly na Jirkův pracovní
stůl. Sám Jirka jen taktak stačil uskočit.

Samozřejmě že spojovací dveře do vedlejší kanceláře, kde sídlili vedoucí vydání, byly v tu chvíli dokořán otevřené, protože to bylo dopoledne, kdy byl největší pohyb osob. To samo o sobě by stačilo na solidní
průser, ale k naší smůle zde byl v té chvíli přítomen též šéfredaktor a dokonce i sám majitel novin. I kdyby tam tito pánové ale nebyli, nejspíš by se v mžiku dostavili, protože hrozný randál přilákal na místo činu téměř
všechny členy redakce, kteří v tu chvíli nebyli někde po reportážích.

Netřeba asi líčit, jaké se rozpoutalo inferno. Kupodivu nejvíc kritiky se sneslo na mou hlavu, třebaže já jsem tuto praxi v kolektivu nezavedla a účastnila jsem se jí nejméně. Představenstvo soudilo, že žena má působit jako zklidňující a umravňující prvek v mužské společnosti, a této povinnosti jsem já podle jejich názoru ani v nejmenším nedostála. Všichni jsme tedy dostali pokutu, museli jsme okamžitě odstranit všechny láhve, chlapi dostali příkazem opravu poničené skříně, slízli jsme veřejné pokárání a ještě
na nás bylo pohlíženo jako na vyvrhele lidstva. Nikdo z těch, kdo k nám chodili tajně nasávat, se nás nezastal, všichni se tvářili nezúčastněně, ba dokonce pokrytecky pohoršeně, a zanedlouho poté následoval všeobecný zákaz alkoholu na celém pracovišti a to pod nejpřísnějším trestem.

Měli jsme z ostudy kabát, ale za nějaký čas aféra přece jen utichla. Krátce nato do našeho tříčlenného kolektivu nastoupil nový čtvrtý
člen. Před ním se tam vystřídalo několik jiných adeptů, ale žádný z nich nevydržel déle než dva měsíce, takže naše stálá trojka si v mezidobích musela pomoci, jak nejlépe uměla. My tři jsme byli věkem mezi třicítkou a čtyřicítkou a najednou mezi nás vstoupilo stáří. Jozífkovi bylo něco přes šedesát, byl už v důchodu,
ale pracovně byl hodnocen příznivě, proto bylo rozhodnuto zkusit to s ním.
Zároveň bylo znovu vzpomenuto neblahé causy s lahvemi a usouzeno, že starší člověk mezi námi dodá grafickému oddělení potřebnou míru zodpovědnosti a solidnosti.

Samozřejmě, že jsme Jozífka považovali za starého a podceňovali ho, ale to jen do chvíle, než jsme poznali, jak pracuje, protože jsme se od něj mohli všichni tři učit, i když jsme se odedávna považovali za hvězdy v oboru. Další uznání a obdiv získal tím, že ho kdosi z redakce zahlédl v doprovodu mladé, zhruba třicetileté kočky a na dotaz, zda to byla dcera či snad vnučka, nám Jozífek nevzrušeně sdělil, že né… prý to je jeho současná přítelkyně. To bylo oceňováno převážně mužskou částí redakce.

Mě to nicméně přimělo k úvaze, zda bych i já byla schopná mít poměr s tak (v mých očích) starým chlapem. Tenkrát jsem usoudila, že já teda nikdy, dnes se na to celé ovšem dívám už jinýma očima. Jozífek byl bezesporu i v šedesáti letech aktivním chlapem, kromě toho dbal na oblečení a k ženám se choval jako muž, který na světě už ledacos zažil a viděl, tudíž má přehled a sebejistotu, které se mnohým mladším mužům nedostává.

Jozífek se i ke mně choval hezky a galantně a rozuměli jsme si, jen podle jeho názoru jsem se příliš litovala a to se mu příliš nelíbilo.
Měl pravdu, protože kdykoliv byla příležitost, stěžovala jsem si, jakou mám honičku a kolik starostí s tím dítětem, které mi manžel lehkomyslně nechal na krku a odjel si za zábavou do ciziny. Dnes vidím, že jsem na žádné takové
stížnosti neměla právo, byla jsem ještě mladá, silná a spokojená v práci,
můj syn byl zdravý, chytrý a čiperný a kromě toho, jak jsem se už zmínila, jsem měla za zády maminku, která mi vždycky byla oporou. Výhodou bylo to, že v mužském kolektivu nelze čekat porozumění pro ženské problémy, takže kluci mé skuhrání
sice vcelku ochotně vyslechli, pokývali hlavami, ale nijak mě v dalším rozpitvávání
nepovzbuzovali.

Nakonec to byl právě Jozífek, který se stal nástrojem k mému prohlédnutí. Ať chtěně, či nechtěně. Jednou jsme dopoledne během největšího shonu všichni seděli v kanclu, kluci kreslili stránky, já jsem tvořila na počítači nějaký graf a nešlo mi to, takže moje míra rozhořčenosti přesáhla obvyklou mez a zase jsem začala bědovat, že mně se prostě nedaří vůbec nic a mám morální
právo být permanentně nešťastná. Ani jsem to snad nemínila zvlášť vážně, ale
Jozífek odložil tužku a pravítko, káravě se na mě zahleděl a jako pro sebe si povzdechl:
„Ježíšmarjá, tohle je ale blbý děvče…“.

Zůstala jsem jako opařená, zatímco Petr a Jirka, sedící u protějších stolů, málem lehli popelem. Nakonec mi to k smíchu bylo také,
ale nemůžu říct, že by mi veselí šlo úplně od srdce. Přesto… vždycky jsem naštěstí byla schopná určité sebereflexe, takže nakonec jsem u sebe dala
Jozífkovi za pravdu. Nerada, to se ví. Nikdy jsem ale nebyla zvyklá, něco si nalhávat.

Ano, byla jsem blbý děvče, protože jsem sice dobře věděla,
že prožívám krásné období, které se už nemusí nikdy opakovat, že jsem v letech,
která mi stoprocentně nikdo nevrátí a budu na ně vzpomínat s láskou a nostalgií…. A konečně, že mám to, co mnoho lidí postrádá, milující a soudržnou rodinu, která je sice dočasně rozdělená, ale já jsem schopná snadno zvládnout i povinnosti, které z této skutečnosti pro mě vyplývají.

Dnes, a i díky
Jozífkovi, už jsem snad moudřejší. Aspoň bych tomu ráda věřila. A děkuji,
Jozífku. Nejsi už mezi námi, tak jen doufám, že máš lehké odpočinutí. A možná… až
se ještě někdy někde potkáme… tak ti třeba udělá radost, že nakonec to blbý
děvče přece jen dospělo a pochopilo.