Chrastící kostlivci

Máme je. Všichni. Nebo tedy každý alespoň jednoho, řekla bych. Co že to máme? Koho že to máme? No přece kostlivce ve skříni!

Takový kostlivec ve skříni je zvláštní věc. Jednou ho tam schováme a myslíme, že je vystaráno. Vždyť je to přece kostlivec, chleba to nejí, nemluví, jen si tam tak tiše visí. Tedy předpokládám, že visí, když je ve skříni. Na uklizeného kostlivce se snažíme zapomenout. A často se to daří. Čas od času tam nějakého přihodíme. Vždyť skříň je veliká a kostlivci hubení, no ne?

A tak si tam tak visí a mlčí. A stává se, že když už na ně člověk skoro zapomene, začnou chrastit. Připomenou staré chyby, křivdy, přešlapy, otevřou staré rány. Někdy chrastí jen tak potichoučku. Varovně. A někdy je to rachot, že by se člověk zbláznil. Ale co s kostlivcem? Zabít ho nemůžeš. Snad zahrabat?

Někdy chrastí tak hlasitě, že si jich všimne někdo další. A kostlivec ve skříni se
vysvětluje velmi špatně. Proč tam je? Co tam dělá? Kde se tam vzal? Kdo
ho tam dal?

Možná by stačilo na kostlivce ve skříni nezapomínat. Čas od času skříň otevřít, trochu jim tam vyvětrat, s kostlivci si popovídat a skříň zase zavřít.

Možná, že chrastit přestanou.