Jeden lidský osud

Jsem ráda. Ráda za páteční den.
Stalo se něco, co mě přesvědčilo, že už se snad „vnitřně
uzdravuji“.
Byl den v práci, jako každý jiný.
Hodně zboží, milý zákazníci, lidé s přáním přesným jako
čas na ytterbiových hodinách, i lidé, kteří nevěděli a kteří
byli i přes svou nerozhodnost komunikativní a s úsměvem na rtech.
Zkrátka všední a celkem příjemný den.

Odpoledne se otevřely dveře a jimi vešel kamarád. Nevídáme se často – jeho práce je povětšinu roku v zahraničí a tak se vidíme tak 1x-2x do roka. Byl zrovna
útlum v zákaznících a tak byl čas na malý pokec. Něco sháněl,
poradila jsem a pak už jsme si jen povídali o rodinkách a dětech.

Jeho ženu a holky vídám teď docela
často. Občas zajdou do krámku, koupí něco potřebného,
prohodíme pár slov a máme o sobě přehled. Minule, si jejich mladší dcerka chtěla udělat radost a zacloumala se mnou na hliníkových štaflích tak razantně, že jsem měla tak půl vteřiny do volného Ikarova pádu. Naštěstí jsem – k jejímu smutku – tento „životní“ výkyv ustála. Byla chudinka tááák smutná....
S ním došla řeč na to, jak to s dětmi zvládáme. Chtěl znát pravdu, ale ví, jak na tom jsme a tak nebylo zapotřebí moc slov.

Když jsme se loučili, tak se jen ve dveřích otočil a řekl - „Ten ale dopadl, co“? Zprvu jsem nevěděla o kom je řeč. Nějak jsem neměla souvislost. „A kdo jak dopadl“? zeptala jsem se tedy. „ No přece on, M.“ Už jsem věděla, o kom je řeč. O mém bývalém manželovi. Netušila jsem, co má na mysli. Mám s ním vlastní starosti a jak on teď
žije, mě po jeho odchodu od nás, už nezajímalo. Byl to jeho nový
život. On se pro něj rozhodl.

„Víš, já se o něj moc nezajímám a řeším si to své“. „Já vím“, řekl kamarád, „ale stejně je škoda, že je z něj tohle“. A ve zkratce mi řekl, oč
jde. Že nehorázně pije, jezdí opilý, hraje po nádražích automaty, že už nemá skoro žádné kamarády, baví se jen s notorickými opilci a je vlastně sám.
Vyslechla jsem si těch pár vět a ….
a nic. Necítila jsem v sobě nic. Jako by mluvil o cizím člověku kterého neznám, kterého jsem nikdy neviděla a nic o něm nevím.
Bylo to zvláštní.
Nebylo mi ho ani líto. Věděla jsem,
že mohl mít i po našem rozvodu, časem hezký život. Vím, že je v něm ukrytý fajn chlap, který by se rozdal, vím, že pokud něco chce, tak toho dosáhne, že umí být usměvavý, vtipný... ale taky vím, že tohle je posledních osm let ukryto v něm. A skrylo se to v jeho nitru tak dobře, že ani on neví, kde to je a tak je takový, jaký je.
Až mě to prázno na chvilku vyděsilo.
Necítila jsem vinu. Ale věděla jsem, že to on vzal takhle svůj nový život do rukou. Že to on sám se rozhodl, že nechá všeho co dělal a že půjde tímto směrem. Že já nejsem odpovědná. Je to jeho cesta na dno.
Má cesta má obrácený směr.
Vyhrabat se z té prorákliny nahoru a tam zůstat. Natrvalo. Už
kvůli dětem.

Hranice štěstí a smutku je velmi tenká čára a špatně se od ní odráží nahoru. Chvíli to trvá,
než člověk přijde na ten správný způsob úchopu života. Každý
to má pokaždé jinak a tak není návod. Není rady. Je jen snaha a víra. Když nás tohle opustí, tak je zle.

Bylo mi spíš tak nějak zvláště
smutno. Smutno nad jedním lidským osudem, který byl chycen z té
horší strany a je považován za jednodušší, než nějaké
snažení se o to hezké.

Poslední roky s ním, byly u nás plné
smutku, pláče, strachu, nedůvěry a jak jsem tak v tu chvíli slyšela, tak se nezměnil. Spíš naopak. Ještě přitvrdil. Přála bych mu, aby se změnil.

Jsem ráda. Ráda, za páteční den.
Den, ve kterém se mi potvrdilo, že je vlastně dobře tak, jak to u mě a dětí dopadlo. Že jsme z toho venku.

Nevíme, co bude zítra. Jak začne,
nebo skončí náš den. Ale budeme se snažit, abychom popošli nahoru – alespoň o milimetr. I to je pro mě úspěch. Lepší o malinký kousíček výš, nežli skluz dolů. Je tu „tíha“ nás,
čtyř lidí, ale je to i čtyřnásobná síla v tahu.

Tak spolu jdeme, směr uzdravení...



Čára života -
https://www.youtube.com/watch?v=laVPiw_uWVs