KDYSI...

Byl jsem na jedné přednášce.

Něco ze psychologie.

Takové volné povídání to bylo. Myšleno volné tak, že paní doktorka se sice držela témat na slajdech, ale povídala volně, často zacházela do svého dětství, co říkal tatínek, co maminka, jaké to bylo kdysi a jaké to vlastně je dnes.

Například, když jsme byli malí, děti školou povinné, bylo ve školách více učitelů. A ty děti měli před nimi respekt. Před učitelkami také, ale u nich větší. A byly to doby, kdy za dveřmi, beze svědků, ale také se svědky, padaly facky, občas zasvištěla rákoska, dlouhé dřevěné pravítko na geometrii... Nikdo si nestěžoval, všichni věděli proč a zač a příjemci se na nějakou dobu zklidnili... Všichni to přežili, nikdo z toho neměl celoživotní trauma, újmu na zdraví.

Dnes?

Chudák učitelé, chudák učitelky! Blbě se podívají na spratka a málem je z toho soud.

Kdysi stačilo říct rodičům, že víte, ten váš Arnošt...

A Arnoštek dostal doma od táty řemenem, kolik se do něj vešlo. Věděl proč.

A dnes? Rodiče vylítnou jak čerti z krabičky - prosím vás a co vy jako pedagogové s dětma ve škole vlastně děláte, od čeho jste tam...?

Všeobecně na nic není čas. Kdysi se členové rodiny večer sešli u večeře. Povídali si, co bylo, jak bylo, co bude zítra, zda jsou všechny úkoly, věci připravené...

Dnes je takových rodin málo. Všichni něco mají. V lepším případě kroužky, sport, v tom méně dobrém jakousi zábavu všeho druhu... A rodiče ani nevědí, kde jejich dítko je, co dělá. Rodiče často večer ještě pracují, protože prachů je málo a ztratit práci...

Kdysi se lidé rozcházeli tak, že si to řekli, vysvětlili, poplakali si...

Dnes si posílají esemesky, maily..." hele, končim s Tebou, čau, nezlob se, promiň, buď šťastnej/šťastná...", hotovo, vyřešeno, jedeme dál.

Dnes vám i propuštění z práce oznámí esemeskou...

Mamka krmí dítě někde u mekáče a ten malej človíček čumí na displej mobilu, tabletu... Šílené.

Kdysi byl respekt před stářím. Šedivé vlasy a vrásky byly automatickou výzvou pro rychlý vztyk ze sedadla v MHD...

Dnes? Stačí si dát sluchátka na uši, čumět z okna, nebo do mobilu a nevnímat svět kolem sebe.

Bylo toho hodně.

A bylo to smutné.

Ztrácí se respekt, ztrácí se úcta, vytrácí se lidskost.

Kdysi, když jsem chodil do školy, vnímal jsem tu dobu tak, že je modernější, než doba mých rodičů.

Dnešní dobu vnímám tak, že je ještě modernější, než byla ta z mého dětství.

Jen bych dnes už nechtěl být to dítě.

A já vím, řeknete si, je to blbost, co tady povídáš, protože to už vidíš z pozice starého dědy.

No právě proto, že už to vidím.

Vytrácí se láska...