anděl

Byla pozemský anděl.Byla, věděla to. Dělala jim průvodce. Každý muž, který jí vstoupil do života, po ní toužil. Cítil to teplo a bezpečí které vyzařovala. Chtěl ji, ale vždy se něco stalo, co mu nedovolilo si ji vzít. Sáhnout po ní, aby ji vlastnil. Aby ji měl. Aby ji hýčkal a chránil..

Jak by také mohl, vždyť měl doma jinou ženu. Ženu, které slíbil něco ještě předtím než potkal tu andělskou.

Byla anděl, takže si nedělala nároky. Objala ho, polaskala prokřehlou duši, chvíli ho na cestě držela za ruku, a pak ho zase pustila, aby šel sám. Vykročil. Udělal nový krok do svého života.

Zvládala to, musela, byla tak uzpůsobená. Nebyla tu pro vlastní uspokojení.

Kolik jich takhle převedla? Už to ani nepočítala. A s každým dalším to šlo tak nějak rychleji, snáz. Už je nedržela křečovitě jako na začátku, když ještě byla služebně mladý anděl a trochu v tom tápala... Jemně je provedla po svém nebi a ukázala jim cestu, kterou skutečně chtějí vykročit. Ukázala jim, že jsou citlivé, milující bytosti. Že dokážou žít tak jak chtějí. A že ta jejich žena, kterou si vybrali, tu na ně trpělivě čeká, že je to správné udržet si směr, který nabrali.

Ona byla jejich oáza. Přišli se k ní osvěžit, napojit a ona jim nasytila duši. A každému z nich dala kousek svého srdce.

Čím více své srdce rozdala, tím silněji tlouklo. Bylo obrovské. Bylo odolné. A tak hrozně ji tížilo. Byla jen křehký pozemský anděl.