Ticho

Někdy je ticho doopravdy krásnou záležitostí, Já osobně ho dost často vyhledávám. Vzhledem k tomu, že v práci jsem neustále ve styku s lidmi, musím být příjemná, usměvavá, tak si ráda užívám toho, kdy na mě
nikdo nemluví, nikdo po mě nechce odpovědi a jediným společníkem mi je pes –
který umí být ticho. Ale jsou situace, kdy je ticho pro mě nepřijatelné a přímo bych řekla, že mě frustruje. Ale vše popořadě ...

V předchozím blogu jsem psala o tom, jak je důležité o sexu,
popřípadě během něj mluvit, ale už jsem se nevěnovala třetí skupině a tou je nonverbální komunikace během sexu. Myšleno sténání, vzdychání, mručení,
bručení, lehké povzdechy atd. Všechny tyto způsoby zvukového projevu jsou dle mého názoru během soulože podstatné a neodmyslitelně k sexu patří. Většina z nás tím vnímá, zda to, co děláme partnerovi, se mu líbí, nebo nikoliv.
Pro velké množství lidí je to i hodně vzrušující a sténání své partnerky nebo partnera je ještě o to více vzruší. Jenže co dělat když je ticho? Ano, myslím tím úplné ticho…

Doposud jsem měla to „štěstí“, že jsem narazila jen na dva muže, kteří
nechtěli, nedokázali, projevit v tomto směru, žádný zvukový projev.
S prvním se jednalo o poměrně dost tichou soulož – tam to snad člověk ani nevnímal, protože jsem se poměrně dobře o zvukovou kulisu postarala já. Ale horší bylo, když nastal moment jeho vyvrcholení. Vůbec jsem nepoznala, že už
jako hotovo. První pánský orgasmus, který jsem na živo viděla proběhnout bez sebemenší známky emocí natož nějakého povzdechu nebo cokoliv – prostě NIC.
Takže až když se nějakou dobu nehýbal, tak jsem hloupě položila otázku: „Už?“
V tu chvíli mě bohužel nic lepšího nenapadlo a tak člověk nikdy neví, zda se jedná o finále nebo jen krátkou přestávku. Každopádně bylo mi sděleno, že ano,
že už je hotový a že moc pěkný to bylo – No koukala jsem na něj asi jako tele na nová vrata a nemohla uvěřit tomu, co jsem právě prožila. Na to že jsem se neudělala já, jsem úplně zapomněla, jak jsem byla konsternovaná. Tohle prostě
nemohlo fungovat.

Pak už jsem měla partnery, kteří díky Bohu se více či méně projevovali…
někteří decentně, ale i přesto sexy a někteří řvali jako lev, což bylo z mého hlediska moc rozkošné. Ať tak či onak, každý pozitivní projev byl vítán a postupně jsem pozapomněla na to, že jsou mezi námi i ti tichý. Ale po pár letech mě zase jedna krátká známost vrátila do reality.

Seznámila jsem se s jedním moc příjemným a milým pánem – hned na první
pohled můj typ. No a po několika zdařilých schůzkách došlo k určitým vzájemným intimnostem a já jsem nemohla odolat a musela jsem ho ochutnat.
(Kouření miluji prostě do teď) No a jaké bylo moje překvapení, když během moji
„práce“ neslyším vůbec nic. Úplné ticho… (teda ne úplně, hrálo autorádio, si myslím – přece jen je to dávno a má paměť na nic.) A bylo to tady zase.
Tentokrát jsem „nezachraňovala“ situaci ani já, protože s plnou pusu se těžce mluví, takže prostě ticho. Dál jsem pokračovala ve svém úsilí s tím,
že to se určitě zlomí. No nezlomilo, bylo pořád ticho a já jen v koutku duše doufala, že to co dělám, dělám dobře a správně a že toto ticho nebude nekonečné. Dokonce už jsem byla tak daleko, že jsem přemýšlela nad tím si začít něco pobrukovat do rytmu, ale nenapadlo mě nic vhodného. A najednou z ničeho nic, to přišlo. Přerušil to ticho. Řekl: „Už budu!“ Tahle věta mě
tak zarazila, že jsem málem zapomněla, co že to mám dělat, ale po chvilce jsem zjistila, že nekecal a doopravdy byl… Plusové body na rozdíl od prvního pána má
v tom, že aspoň varuje a řekne, že se jde do finále :) A to se cenní,
protože přece jen ne každá žena polyká, takže palec nahoru. Ale jinak musím
říct - Snad větší depresivní kuřbu, kdy jsem se cítila totálně v koncích, jsem nezažila. A přitom vše ostatní bylo tak krásné – tvar, velikost, chuť, vůně. A tak jsem si řekla, holka jedna ušatá,
neházej flintu do žita, přece je vše o komunikaci, ne?! Mluv, řekni mu něco a ono se to spraví. A tak jsem nelenila, napsala slušnou SMS, kde jsem mu decentně řekla, že vše bylo v naprostém pořádku, ale že mě tak trochu zarazilo, že byl potichu a jestli by příště nemohl třeba více mluvit nebo se projevovat. No a na to mi přišla odpověď, proti které veškerá moje logika nemá
šanci: „Není potřeba u toho mluvit, když je to krásný!“ Tak tady už není
možnost žádného boje a hodila jsem flintu (moc krásnou flintičku) do žita. :)