Erotické focení

Dlouhou dobu jsem tady měla galerie, ale z osobních důvodů
jsem se po čase rozhodla, že je zruším. Ale jelikož mě napadlo, že bych mohla něco málo napsat o „erotickém“ focení, tak jsem jednu svoji galerii opět aktivovala, protože zrovna ona je výsledkem mého příběhu, o který bych se s vámi chtěla podělit.

Než začnu s mým příběhem, tak ještě vysvětlím, proč
jsem se o tom rozhodla psát. Pokaždé když mi někdo napsal komentář k této galerii ve formě: „Bože, závidím fotografovi!“ „To jste si to ale museli užít!“, „Hmm ta erotická atmosféra z toho přímo srší!“ apod., tak jsem se vždycky musela v duchu zasmát, protože představa některých, že focení erotických fotek je přímo spojené s erotickým zážitkem, je hodně, ale hooodně mimo mísu. Tak tedy jak to celé bylo.

Fotograf se jmenoval Radek. Byl to můj hodně dobrý kamarád a zároveň kolega z práce, kde jsme se vlastně i seznámili. Byl to úžasný
kamarád, který nezkazil žádnou srandu a se kterým jsme prochlastali hodně
večerů. Ale i přesto, že tomu někteří nevěří – vždy jsme byli jen a jen přátelé
a ani jeden z nás netoužil po něčem jiném. No a Radek byl vlastně i ten,
který mě na amatéry dostal, lépe řečeno mi, ve slabý chvilce, (opilý jak zákon káže, ne že bych na tom byla lépe) řekl, že takový server existuje a že tam má
fotky. A tak jsem skončila na amatérech, kde jsem po čase přidala nějaké svoje fotky, které s dobrou kvalitou měly málo co společného. A jednou takhle zase u x sklenek dobrého moku jsem si svému kamarádovi postěžovala, že když už
mě tam nalákal, tak by mi s tím svým super úžasným foťákem mohl udělat nějaké ty fotky, ať tam taky vypadám k světu. Jeho odpověď naprosto jednoznačně zněla ano, a že do toho půjdeme! No paráda – v ten moment, kdy v sobě máte pár sklenek vína a několik vodek. Každopádně další dny se nic nedělo, já jsem se začala cítit klidněji, že na to určitě zapomněl, ale v nečekané
chvíli v práci přišel s tím, že kdy to teda podnikneme a byl nadšený
jako malý děcko – vždy chtěl fotit ženské akty, ale žádná jeho kámoška nebyla dostatečně odvážná, až na jeho pitomou kolegyni, mě. No abych to zkrátila – po ubezpečení,
že vše bude v pohodě, jsme začali plánovat, kde to provedeme. Byt ani jednoho z nás vhodný nebyl, v práci v kinosále byl skvělý nápad, ovšem to už by o tom vědělo moc lidí, tak jedině v přírodě…i přesto, že už bylo září, jsem byla ubezpečena, že to bude v pohodě. (Větu „v pohodě“ jsem od Radka během celé akce pak slyšela tolikrát, a tolikrát to vůbec že nebylo v pohodě, že se mi začala už otvírat kudla v kapse, jakmile tuto větu použil)

Tak, a nastal den D. Doma jsem si sbalila všechny věci, o kterých jsem si myslela, že je budeme potřebovat – korzety, silonky, různé
kombinace spodního prádla, šminky, boty a ručník s dekou. S plnou taškou věcí jsem vyrazila na parkoviště za Radkem, který už celý natěšený na mě čekal. Já už byla méně
nadšená, protože podzimní počasí zrovna moc teplé nebylo, měla jsem na sobě
dlouhý svetr a i tak jsem cítila, že fouká poměrně studený vítr. Jak jsem nastoupila do auta, tak jsem se ještě jednou zeptala svého fotografa, zda si je jistý tím, že Mělice (krásné místo na letní koupání), byl tou nejlepší volbou.
A jak je již jeho zvykem řekl: „Neboj, je září, uprostřed týdne, venku je zima,
tam nebude ani noha a bude to úplně v pohodě!“ No znělo to logicky, tak hurá směr dobrodružství.

Po dlouhé cestě, na které jsme se málem, díky jeho rozpadající se krabici, alias auto, zabili, jsme dorazili na místo, pobrali všechny věci a už pohled na několik aut na parkovišti mě malinko znejistil.
Udělali jsme si menší turistický výlet, než jsme našli podle pána umělce to dokonalé místo. Jenže bohužel ta dokonalá pláž na focení byla asi jen 100 metrů
od karavanu, kde bylo zhruba asi 5 rybářů, pohodlně posazených u svých prutů.
Potom co jsem si dovolila mít poznámku, že jsme tady měli být sami, tak mi jen bylo suše odpovězeno, že to jsou rybáři, ty si nás ani nevšimnou, protože vidí
jen ty svoje pruty a že to je úplně v pohodě a ať se začnu převlíkat. No měl pravdu, rybáři si nás DODOSUD vlastně ani nevšimli. Tak jsem se pomalu začínala připravovat na situaci, že mě můj kamarád uvidí nahou a zase ta děsná
nervozita. Takže jsem se snažila převléct tak, abych toho moc neukázala. Dámy,
co se někdy oblíkaly do korzetu, budou vědět, že to je zhola nemožné a jakmile můj drahý kamarád viděl jaké „akrobatické“ kousky předvádím, tak dostal záchvat smíchu, já s ním taky a jen jsem mu řekla, ať tam nestojí a přijde mi s tím pomoct – a nervozita byla jako mávnutím pryč a focení mohlo začít.

Nastalo klasické, lehni sem, ruce dej tam, nohy takhle,
koukej sem, koukej jinam, nemrač se, protáhni se, ruce za zády, ne takhle ne,
tohle se mi nelíbí, počkej, zkusíme to jinak, atd. V červeném korzetu a silonkách v písku jsem se cítila všelijak, ale ne sexy… Pak, pán fotograf,
rozhodl, že je čas na změnu outfitu,
takže hurá do jiného korzetu…zase strastiplné převlíkání, u kterého i kamarád zkonstatoval, že ty háčky a všelijaký jiný vymoženosti jsou teda hrozný a jak mě z toho chlap v posteli dostává a na to jsem jen mohla říct: „Těžce,
je to pokaždé boj!“ A takhle uvolněně jsme se po celou dobu bavili a moc si nevšímali okolí. Fotilo se o sto šest a mě už byla parádní zima a po třetí změně outfitu jsem žila v tom, že se už konečně pojede domů, ale to přišel Radek se „skvělým“
nápadem. Do dnešního dne nevím, jak se mu povedlo mě dostat do té ledové vody,
ale byla jsem tam. Nahá, mrznoucí a modlící se ať už je konec a v tom mi
řekl, hele, to nebudu ono, to se mi nelíbí, můžeš jít ven. S pískem na místech, kde byste ho nechtěli, jsem měla poprvé chuť ho zabít. Tak jsem vylezla ven, zabalila se do ručníku a na dece pomalu čekala, než se mi modrá
barva kůže změní aspoň na bílou, když v tom přišel Radek s dalším „super“
nápadem. Hele, tam u těch rybářů jsou chatky, tam by se dalo taky něco nafotit.
Na to jsem mu řekla, že ať na to zapomene, že se nebudu předvádět před rybáři a dál koukala před sebe a zahřívala se a v tom jsem si všimla na protějším břehu dalších rybářů, ze kterých se evidentně stali lovci zvěře, protože stáli na břehu s dalekohledem na očích upřeným na náš břeh, na naši pláž!!
V tom jsem houkla na Radka, zda je taky vidí a on mi jen řekl: „V pohodě,
ty na nás čumí už asi hodinu, nevšimla sis?!“ No to teda vážně nevšimla a místo toho si teď všímám, jak jsem celá rudá jako ten korzet.

A najednou nějakým zázrakem (zase mě nějak překecal) jdeme k chatkám a rybáři,
kteří si nás před tím ani nevšimli, po nás najednou koukají – no není se čemu divit, asi jim tam běžně kolem vody nikdo jen ve svetru a botách na podpatcích nechodí, že? A tak jsem najednou středem bodem pozornosti, což nesnáším a jen sleduji, jak se jejich rozkládací židličky nenápadně otáčí našim směrem na místo toho, aby hlídali pruty. Chci to odvolat, ale opět slyším od Radka to je v pohodě, že my neznáme je, oni nás, tak o co jde? Rychlé se udělá pár snímku, já už jsem beztak na kost zmrzlá a do toho mi je neskutečně trapně a najednou pán umělec zahlásí, že je hotovo a můžeme jet. Já šťastná jako blecha „utíkám“
ke svým věcem, abych co nejdříve na sobě měla normální oblečení a nestála tam jako… No dámy, jistě víte, jak se na takových jehlách chodí, natož utíká, natož
utíká terénem, jako je les… Jinak to samozřejmě dopadnout nemohlo. V rámci euforie o ukončení mého nekonečného utrpení a ztrapňování se, jsem si neuvědomila, kde jsem, a co mám na sobě a tak jsem krásně zakopla a natáhla se galantně na zem stylem, že pokud rybáři do té doby neviděli vše, tak pak už
viděli… Ta hanba!! Ani jsem nechtěla zvednout hlavu, spíš jsem doufala, že se ta země otevře a pohltí mě, ale to se nestalo a tak jsem slyšela z dálky výbuch smíchu a vedle sebe hlas mého kolegy, který mi říká: „Kočko, jsi v pohodě?“
V tu chvíli jsem měla na jazyku taková slova, která ve slovníku spisovně
češtiny rozhodně nenajdete, ale spolkla jsem je a místo toho jen řekla: „Ano,
Radku, jsem úplně V POHODĚ!“ Zvedla se a ladně odkráčela směrem k autu.
Jakmile se za námi zavřely dveře, tak jen Radek řekl: „No tomu říkám finále. Umíš odejít ze scény!“ A v ten moment byl všechen vztek pryč a my se tomu, snad jako blázni, ještě celému zážitku smáli půl hodiny v autě.

Takže pro všechny co si myslí, jak takové focení je plné
erotiky a pak to dopadne tak, že fotograf svůj objekt ošuká, tak je musím zklamat. To je jen v některých situacích, někdy je to focení prostě jen focení a někdy to dopadne takovým mírně trapným zážitkem, který mě teď už jen rozesměje, když si na něj vzpomenu. Ale chuť na focení mě ani po této hrůze nepřešla a fotky se snad povedli a potěšili místní znalce.