Odcházení

Nebojte se, nepůjde o recenzi poslední divadelní hry VH. Dokonce ani nechci do deníčku komentovat to, že i na amatérech lidé odcházejí a že mi je líto, když si někteří sbalí do uzlíčku svoje skvělé blogy a nechají jen prázdno ve virtuálním světě. Nebudu ani popisovat, i když to taky nemám rád, jak smutné je stát třeba na vlakovém nádraží a dívat se, jak vám vlak odváží někoho milovaného (dítě, milenku, psa - nehodící si škrkněte) někam až na konec světa. O odcházení lásek raději pomlčím, to může bolet dlouho, když dostanete košem a srdce vztahem žilo.

Ale konec sladkokyselostí. Chci psát o o tom, že stárnu a že odchází moje sexuální nadrženost. Ještě před pár lety (o pubertě ani nemluvě) jsem si vztah bez šukání neuměl představit. Kdo nešukal, jako by ani nežil.
A teď?
Najednou mám dojem, že mne blogy zde, popisující první rande, při kterém se ženy lačně vrhají po penisech svých nově poznavších známých, aby je sály, hnětly a jinak odborně zpracovávaly často se zručností pekařských a cukrářských mistryň, nechávají chladným.
Najednou cítím potřebu být s duší toho druhého, vést s ní hovory někdy plné ducha a jindy prázdnější, sedět někde u stolečku v kavárně s dobrou kávou, ve svátečním pokoji s čajem ve starožitné porcelánové konvici po babičce baronce nebo si nahřívat kosti u krbu a pozorovat plameny skrze sklenici vína.
Moje preference se mění. Dřív jsem toužil po tom, aby mne partnerka každý večer ušukala k smrti. Dnes se modlím, abych se dožil rána a smrti se bojím jako jehovista kříže.

Stárnu nebo senilním?