Five Angles

Tento příspěvek je smyšlený. Jakákoliv podobnost postav, míst, příběhů, postupů a rituálů se skutečností je čistě náhodná.

Vyzvedl ji autem v přesný čas a na smluveném místě.
Věděla, že v některých věcech je na něj úplný spoleh. Byl přímo posedlý
dochvilností. Téměř vše se zdálo být v pořádku, letmý a svěží polibek,
jeho oblíbený pozdrav „Ahoj Zlato“ a jak jinak galantní otevření dveří od automobilu. Jen to tentokrát nebyly ty vedle řidiče, z čehož byla mírně
v rozpacích. „Proč mám sedět tady vzadu za černými skly, ukrytá před pohledy lidí zvenčí? Ne, já nechci, nechci se trápit myšlenkou, že je něco jinak.“ Co jí však vadilo mnohem víc, byla skutečnost, že by si, nedej Bože,
přisedl vedle řidiče někdo další, měl to být jen jejich večer, jen ve dvou. Při pohledu do zrcátka viděla na jeho tváři záhadný úsměv a ten ji jednak uklidnil a dodal odvahy. „Můžu se Tě na něco zeptat? Kam jedeme?“, zeptala se, „A bude ještě někdo přisedat?“ Věnoval jí přes zrcátko poněkud širší a srdečnější
úsměv: “Klid, vše se včas dozvíš. A pokud ti jde o přistoupivšího, žádný není a nebude.“ Opouštěli město…

Snad ji opustily i chmury, sedělo se jí
pohodlně a vyhlídka na společnou noc ji přinesla jakýsi klid. No klid, stejně
jí cosi vrtalo hlavou a tak se mlčky snažila zapamatovat si cestu a i nějaký
pojem o čase, zkrátka jak dlouho jedou. A tak nejspíš vůbec nevnímala, že se po zhruba půlhodině z prostoru dveří ozvalo tlumené „cvak“ a auto prudce zahnulo doleva na lesní cestu. Po pěti minutách zastavil a v ní najednou hrklo. Vpředu cvakl zámeček od přihrádky u spolujezdce, chvilka štrachání a On se zatím nerozeznatelným obsahem v ruce byl rázem u ní vzadu. Na to, že nebyl úplný sportovec, se přes opěradla předních sedadel dostal lehce a hlavně
rychle. Měl výhodu, znal dokonale svůj prostor. Ještě stihla instinktivně vzít za kliku u dveří a strčit do nich loktem, ale ouvej, zastavila ji centrálně
ovládaná dětská pojistka. A tak namísto útěku si jen způsobila zranění, bolest ji zasáhla od lokte až k rameni a paralyzovala část jejího těla. „To bylo zbytečné! A kam bys asi tak utíkala, všude kolem je jen les.“ Nechtěla rezignovat a tak vztáhla volnou ruku k jeho obličeji. Zastavil ji stejně
obratně, jako před chvílí k ní přiskočil z přední části vozu. A navíc mu dala příležitost tu paži jí zkroutit za záda. Za malou chvíli ji už držel i za končetinu bolavou a naraženou a obě poutal za záda lepicí páskou. Bolest jí
opět projela až do ramene a z očí plných strachu vytryskly slzy. Dokonce vykřikla a to neměla dělat, protože On věděl, že ač to původně neměl v úmyslu, musí ji umlčet. Páska po ruce, tak jaké cavyky. Ač se ho pokoušela ještě i kopnout, měl určité činnosti naprosto zvládnuté. Po chvíli byla úplně zpacifikována, lepicí páska jí tahala za tváře a nohy měla spoutané
stejným náčiním. Připadala si bezmocná, ale v hloubi duše mu věřila, jen aby jí ještě nechtěl zavázat oči, ve tmě by se zbláznila. On to ale stejně
udělá. „Omlouvám se za to, co se právě děje, ale zkus mi věřit, že je to pro tvé dobro. Ráno budeš moudřejší, silnější a jiná.“ a natáhl jí přes hlavu kápi.
Zůstala tak sama, obklopena tmou. Po chvíli motor naskočil a auto, kde teď tak potupně ležela na zadní sedačce, se dalo do pohybu. Co se dělo cestou dál jí
bylo lhostejné, auto často měnilo směry, ale to ji z míry nevyvádělo,
horší byla ta všudypřítomná tma a také ticho, protože na ni od chvíle, kdy ji připravil o zrak, nepromluvil.

„Jsme na místě. Vystup si!“, zavelel a při tom jí nožem zbavil lepenkových pout na nohou a pomohl se jí posadit, načež řekl: „Myslím, že toho na sobě máš trochu moc přebytečného a některých věcí tě budu muset zbavit, dávno ztratily svůj účel…“
a pomalu jí stahoval kuklu tak aby jí neublížilo světlo. Pravda už se zešeřilo,
takže by dopad světla do jejích krásných modrých očí nebyl fatální, stejně jí
ale ubližovat nechtěl. Ne teď, vše musí být čisté, pomyslil si. Rozhlédla se kolem sebe a po několikavteřinovém mžourání zahlédla, že stojí v uličce mezi
šedými zdmi kdysi snad továrních, či skladových budov. Jen uličky a zdi, za které nedohlédla. Zvedl se jí žaludek, o podobných místech toho slyšela dost a taky o tom, že ač se to nestává často, člověk může jen tak zmizet a nikdo ho nikdy nenajde. „Uklidni se“, špitl jí do ucha a pohladil jí levou rukou po vlasech, zatímco pravou jí držel za spoutaná zápěstí. Zbývala páska přes ústa,
kámen úrazu, který původně nechtěl riskovat, ale musel. „Asi to štípne!“ a rychle pásku strhl. Dvakrát se krátce a rychle nadechla a „Aaaaau, Hajzle! Ty zasranej
Hajzle! Co si myslíš, že děláš?“ „Odborně se tomu říká únos a já tě potřebuji
čerstvou, takže se rychle vzpamatuj a přestaň řvát. Stejně Tě tu nikdo neuslyší. Je to jasné? Je jasné, kde je tvé místo a v jaké jsi situaci?“
Zvýšil hlas, aby jasně naznačil, kdo je tady pánem, a svou levou rukou stiskl její levé rameno tak silně, až zasyčela bolestí. Síla vzdoru z ní najednou vyprchala, ale to už ji vedl do jedné, zvláště odporné šedé haly k mohutným ocelovým vratům, na kterých zachytila nápis „Majetek SÚCHJBO. Vstup zakázán!“,
marně přemýšlela, kde už tu zkratku viděla, ale asi to nebylo podstatné.
Přimáčkl jí k vratům, aby si uvolnil ruku, z kapsy tak mohl vytáhnout klíč a obrovský zámek na vratech odemknout, pak už ji vedl dovnitř krátkou potemnělou chodbou ke schodišti. Vše se jí zdálo šedé a pochmurné, pak ale otočil vypínačem a ona viděla, co si nedokázala představit ani v nejkrásnějších snech. Bodová světla odhalila, že ne všechno v tomto „domě“ bylo staré a rozpadající se, schodiště se lesklo novotou nerezového materiálu a se světlem se dostavil i pocit, že vzduch není těžký a zatuchlý, ale kolem se vznáší
podivná vůně. Přidržovat zábradlí se nemohla, protože její už hodně bolavé paže svírala ta prokletá páska a tak musela spoléhat na Něj, že ji ze schodů nenechá
spadnout. Jemně ji tlačil před sebou a poskytoval jí, alespoň částečný pocit bezpečí. Kdyby ztratila rovnováhu, padala by na něj a možná, raději na to nemyslet, by se zabili oba. To riziko jí napadlo, ale vlastně vzdorovat nechtěla v očekávání věcí příštích. On se k ní choval sice brutálně, protože
On musel, ale tady je příjemně teplo, voňavo a nakonec ona mírné násilí nejen
že neodmítala, dokonce ji vzrušovalo. V duchu si říkala, že třeba hůř už
bylo a vše se posune do mnohem jasnějších barev. Nakonec, v té jeho brutalitě stále byly přítomny drobné stopy galantnosti a třeba se povede krásný
romantický večer. V následujících hodinách však měla zjistit, jak strašně
se mýlila…

V prvním patře se nacházely jakési uzamykatelné kabinky, které neměly klasický zámek,
ale podivné elektronické zabezpečovací hermetické dveře. Ovladačem na stěně tu uplně vlevo otevřel a zavedl ji dovnitř, přičemž nezapomněl za sebou opět nějakým ovladačem zamknout, až tady osvobodil její dřevěné končetiny ze svízele lepicí pásky. „Máš zhruba čtvrt hodiny na to, aby ses připravila.“. Vrhla po něm nechápavý pohled, ale bylo jí jasné, co po ní chce. Trochu ji vyděsil nápis
„Dekontaminační komora 1“ na stěně vedle ovladače dveří. Jejich pohledy se setkaly a on se při pohledu do jejích nechápavých modrých studánek doslova rozchechtal: „Nikdy se to nepoužilo k účelu, kvůli kterému to zbudovali.
Můžeš být v naprostém klidu. Jediné, co chci, je aby ses trochu protáhla,
narovnala se a dala se dohromady. Ve skříňce je džbán čisté vody, můžeš se opláchnout a napít. A pak chci, aby ses vysvlékla. Úplně a beze zbytku! Tam kam
Tě hodlám vzít, by jakýkoliv cár nečistého oděvu působil krajně rušivě. A ještě
jedna věc, to není přání, je to rozkaz!“ Tělem jí projel podivný pocit, snad
šimrání, možná až mrazení z toho, co bude následovat. Než se stačila probrat, mizel její únosce ve dveřích a elektronické zámky za ním výhrůžně
zavrčely. Napadlo ji, že by přece jen zkusila utéct. Ty dveře se dají přece ovládat zevnitř, před chvílí to viděla a tak se vrhla k ovladači a zkusila to. Odměnou jí byl jen nepříjemný elektronický hlas odkudsi shůry, hlásající,
že vnitřní ovládání při stupni 3je z bezpečnostních důvodů zablokováno.
Nemělo to smysl, sesunula se na zem a začala tiše vzlykat. Smířit se s tím,
že je mu vydána napospas, nebylo jednoduché. Byla v jeho moci, plně a nezvratně. Odešla ke skříňce, nalila si krapet vody do sklenice a omočila suché
rty. Voda chutnala báječně a tak si opláchla i obličej, jejž papírovým ručníkem následně osušila. Opět shůry zazněl tentokrát jeho hlas: „Tak co voda? Dobrá?
Doufám, že ti nalila do těla svěžest a že se pomalu vracíš do rovnováhy. Dám ti tedy o dvacet minut víc, abys byla úplně čerstvá. A připomínám, že také úplně nahá.
Alabastrovou barvu tvé kůže nesmí nic rušit. Vše musí být čisté.“ Svlékla kabát, džíny, pomalu rozepínala knoflíčky halenky. Snad ho to uspokojí, když už mě neustále sleduje. Halenku nechala sklouznout volně z ramenou a zůstala jen ve spodním prádle.
Myšlenky, které jí běhaly hlavou, se tříštily o stěny její lebky. Na jednu stranu věděla, že bude muset odhodit spodky, jinak se její pán jistojistě bude zlobit a mohl by jí ublížit, na druhou stranu se jí vůbec nechtělo z podprsenky a kalhotek a zbývalo asi pět minut. „Ehm, nerad ruším, Zlato, ale ty malé černé
kousky prádla musí být do pěti minut pryč!“ Co se stane, když to neudělá?
Rozhodla se to risknout. Snad proto se celá třásla, když se otevřely dveře do kabinky. Ve dveřích stála postava v hábitu s obličejovou kapucí s otvory pro oči. Symboly na jeho plášti viděla poprvé a nedávaly jí žádný smysl, krom toho, že dnes nepůjde o žádné hraní nazdařbůh, dnes bude součástí rituálu. „Svatá
prostoto! Co máš za problém, Zlato? Neuposlechlas rozkazu a času není nazbyt.“
Přistoupil k ní a v saténových černých rukavicích se dotkl její
tváře, pak už trhal podprsenku a kalhotky na kusy. Neodpustil si při tom jí
poněkud necitlivě zavadit o bradavky a i dole ucítila nepříjemný tlak. „To ti patří, děvenko! Musíš vědět, že podobné excesy ti neprojdou a míra mé
trpělivosti není nekonečná!“. Nezmohla se na odpor a on ji vedl o další patro výš, nablýskaným schodištěm až do veliké haly k něčemu, co se táhlo od podlahy až ke stropu a zvenčí to připomínalo něco jako válec. Když se přiblížili, zjistila, že ta věc o průměru asi deset metrů není válec, ale má
hrany, přesněji pět hran a snažila se zarýt paty do tvrdé podlahy, když si uvědomila, že jí kdysi vyprávěl něco o pěti úhlech a snad i pěti andělech. Používal anglické termíny, které se vyslovují stejně. Nedovolil jí to a ovladačem otevřel jednu ze stran obrovského pětistěnu. Uviděla něco těžko popsatelného, uvnitř
byla každá ze stran obrovským zrcadlem. Podlahu pokrýval černý samet s vyobrazením pentagramu, jehož rohy směřovaly přesně do pěti úhlů, ve kterých se potkávala zrcadla a vše se tak neuvěřitelně zrcadlilo ve všem navzájem. Krása krás,
pomyslila si a také veliké nebezpečí, když se v těch odlescích zaměřila na střed pentagramu, kde stálo něco, co, připomínalo egyptský Ankh, jen na vrchu to nemělo oblouk, ale trojúhelník a tomuhle „udělátku“ ji právě vedl.

„Chci, aby ses uvolnila a soustředila. Měla bys dnes posloužit vyšším cílům. Co uslyšíš,
vnímej tak silně, jak to na tebe bude působit.“ Byla to poslední slova, která
od něj slyšela tuto noc česky. Horší bylo, že ji začal přivazovat konopnými provazy k té věci uprostřed místnosti. V hlavě jí blesklo, jak se mám uvolnit, když mě váže tak nepohodlně, ruce měla roztažené po ramenou zvláštního
„kříže“ a poměrně pevně přivázané silnými provazy v zápěstích a loktech,
jenomže tak vysoko, že podlahy se dotýkala jen prsty a špičkou chodidla. To nevydrží dlouho. Dobré bylo, že kříž byl kříž a tak měl jen jednu základní
svislici. Uvědomila si tedy, že nebude připoutána s roztaženýma nohama a její mušlička tak bude méně přístupná a nedojde větší úhony. Zase se pletla,
dnes už poněkolikáté, ale to zatím nemohla ani tušit. Ono to bylo důmyslné, na kříži byl na každou stranu výstupek, ke které se právě dost nepohodlně blížila její stehna pevně stahována konopným provazem, poctivým starým konopným provazem. Za malou chvíli již byla zcela znehybněna a kolem krku přibyla konopná oprátka, v zadu ovladatelná přesně tam kde trojúhelník svou špicí
lechtal mohutné „T“ na němž spočívala. Trochu ji to vyděsilo, ale smyčka kolem krku zůstala volná. Prozatím vnímala tu vůni vzduchu a také svůj odraz v nekonečných odlescích magických zrcadel. Pán jakoby tady ani nebyl, nebo tu stála ubohá
připoutaná sama ve své obnaženosti a ubohosti, bez možnosti se pohnout? Pak se vše změnilo, na ruce zhruba v půli vzdálenosti mezi rameny a lokty jí
umístil dva svícny. Jeden se svící černou a druhý s bílou. Ne na ramena kříže, ale přímo na její bělostné roztažené paže. „Dnes budu sloužit jako oltář
svého zlého a zkaženého Pána.“. Polila ji horkost, když jí přišla na mysl věc,
že i když se přes pevnost provazů moc hýbat nemůže, při každém i minimálním pohybu se do její alabastrové pleti zakousne horký vosk. Tušila, že se to stane. Pán se blížil a v rukavicích třímal slabší provaz, který se právě
chystal použít a začal v partiích neintimnějších, pomalu jí ho provlékal třísly, aby tak vytvořil spodní cíp pentagramu, který bude zdobit její tělo a její nebohá micinka bude jeho spodním úhlem. Při práci pán něco šeptal jazykem,
který neznala. Něco podobného se odehrávalo, když vytvářel horní úhly poblíž
svic, které na ní umístil. Nebyl ohleduplný, a když tak činil, tahal za lanka tak silně, že lanka v tříslech řezala jak žiletky. Vyjekla, ale On na to vůbec nereagoval, jen mumlal do voňavého vzduchu podivná jména a vytvářel tak zbytek svého díla. V každém rohu pentagramu se měnila některá jména, tedy alespoň
myslela, že jde o jména. Pak byl hotov a nový magický pentakl zdobil její tělo.
Protože bylo tělo napnuté, provazy v tříslech způsobovaly velkou bolest,
která vystřelovala do jejího podbřišku. Pán si poodstoupil a snad se kochal svým velkolepým dílem, a hlavně myšlenkou, že vše bylo čisté a on úspěšně provedl „vzývání
první“. Pak ji na chvíli opustil a zmizel za zrcadlovou stěnou. Všechno ji bolelo, ale na ztrátu vědomí bylo brzy. Rozhlížet se moc nemohla, ale tam kam dohlédla,
byla jen ona a nikdo jiný. Když se vrátil, špičky prstů u nohou už jí dřevěněly,
třísla byla rudá a paže se začínaly chvět, čehož neklamným znamením byl pálivý
pocit v místech, kde plápolaly svíce. Trochu úpěla a pak třeštila zrak.
Pán se vracel s obrovskou rituální dýkou a jal se provádět vzývání druhé. „To je můj konec!“, pomyslila si, „Teď mě rozřeže na kousky.“ Věci se měly ale přece jen jinak. I s dýkou se odebral za ní a uchopil druhý konec oprátky,
kterou měla dosud volně kolem krku. Opět to drmolení slyšela hodně zblízka a taky cítila. Namířil dýku směrem do prvního horního rohu místnosti a zesiloval svůj hlas, když posílal kamsi k nebi jméno a přitáhl smyčku tak, že se lehce začala dusit, pak hned povolil. Pak namířil dýku do druhého rohu a udělal to samé, jen jméno bylo jiné a tlak provazu silnější. Začala ztrácet svůj obraz v nekonečném zrcadlení a v něm se jí začaly zjevovat ohyzdné tváře a každá z nich rezonovala
Pánův hlas, stále silněji a silněji se přidávaly další a další hlasy. Její tvář
zrcadlila takovou bolest, že se měnila k nepoznání. Jednak to byl důsledek vyčerpání organismu z nedobrovolné nepohodlné pozice těla a také důsledek nedostatku kyslíku, kdy s každým dalším úhlem, do nějž namířil Pán rituální dýku, přitáhl silněji. Pátý úhel jí přivodil sladkou ztrátu vědomí
právě ve chvíli, kdy doznívaly poslední hlasy z těch čím dál méně
zřetelných stínů na stěnách. Pán byl spokojen. Vše přišlo právě včas. Její
tělo, ale vypovědělo službu a horký vosk jí stékal po bílé kůži. Snad o tom nevěděla, ale hlasy, hlasy v hlavě jí zůstaly. Ubohé děvče, které bylo nutné vzkřísit, což se i stalo. Byla zmatená, stále k ní doléhaly hlasy a vnímala už jen je, když se probrala. Všechno jí pálilo a bolelo, a přesto k ní
doléhaly ty tisíce hlasů tak krásných, že si myslela, že je v nebi. Nebyla, do reality jí vrátil obraz postavy v kápi s rituální
dýkou v ruce, která se přibližovala jejímu tělu, najednou měla pocit, že symboly na jeho plášti září a že je dokáže rozluštit, že jim rozumí. Dýka se blížila k pentagramu z lanek na jejím těle a hlasy sílily, protože nyní už nešly jen z úhlů místnosti, ale i z úst Pána a k jejímu velkému překvapení i z jejích vlastních. To začalo vzývání třetí, a pokud byla při smyslech, spočívalo v kreslení jmen na její tělo, tam kde je střed pentagramu. Pán pokaždé nakreslil znak dýkou těsně před jejím tělem a kápl do středu znamení trochu vosku. Při vyslovení posledního ze jmen se dýkou dotkl její kůže, ne tam kde byl střed magického obrazce, ale o dost níž a trochu ji poranil, až mu stékala na prsty rukavice krev, tou potom otřel svá i její stále drmolící ústa a krátce potom ztratila vědomí podruhé, přičemž
symboly z jejího těla vylétly každý na jednu zrcadlovou stěnu. Vše utichlo,
jen zvenčí byl slyšet šustot křídel. On se zasmál a dýkou rozťal malý pentagram z provázků a sundal z jejích paží svíce, pak pomalu i oprátku, kterou měla kolem krku a na chvíli ji probral. Omyl tvář, která už zase byla její,
studenou vodou, a dal slečně napít. Poté, co se přesvědčil, že je v pořádku,
jí povoloval provazy a přidržoval ji, aby si neublížila při dosedu na zem. Bez pomoci by se neobešla, její tělo bylo vyčerpané. Uložil ji na zem, přikryl svým pláštěm a dal jí opět napít vody. Nedlouho na to usnula spánkem spravedlivých. Jeho
čekala ještě spousta práce, potichu se vytratil, aby se vrátil uklidit spoušť,
která tady mezi zrcadly vznikla během rituálu. Tak aby jí mohl ukázat, co vlastně provedli, a že nešlo o nějaké obyčejné vyvádění.

Ráno se probudila mezi zrcadly,
přikrytá pláštěm, který tak náramně hřál a v zrcadlech zase viděla jen svou tvář a cítila se slabá. Pak přišel On a ona uviděla v zrcadlech i andělská jména, která jí uvízla pod kůží a vlastně i na kůži během včerejšího večera. Zvedl jí a opřel o sebe. Pak jí špitl do ucha: „Něco Ti ukážu.“ a zase nějakým záhadným ovladačem otevřel strop a tedy i střechu. „Podívej“ a zvedl její
hlavu k obloze. Ještě se nerozednilo a ona zahlédla pětici hvězd a pak na malý moment i bílou postavu s andělskou tváří a křídly. Všimla si i věci,
jíž nemohla zaznamenat se zakrytou střechou. Z každého úhlu té malé
místnosti vystupoval sotva znatelný paprsek, který držel anděla přímo nad jejich hlavami. Zázrak.



Držel ji kolem ramen a odváděl ji skrze jednu stěnu z místnosti podivně přesného geometrického tvaru, vnímal teplo, které do ní opět vstoupilo a vedl ji po schodišti dolů, o patro níž, kde pro ni měl nachystané ještě jedno malé
překvapení. „Mám tady takové zázemí, skromnou koupelnu, kterou máš teď k dispozici.
Můžeš jí využít, jak uznáš za vhodné a buď tam, jak dlouho chceš.“ Políbil ji na tvář a nechal ji, aby měla své
soukromí. Koupelna byla malá, ale útulná.“ Našla osušku a ve sprchovém koutě
tekuté mýdlo s vůní francouzského parfému. Tělo jí bolelo a pálilo, tak zvolila vlažnou vodu a pořádně se umyla. Snažila se srovnat si myšlenky, ale to jí nešlo, proto se raději soustředila sama na sebe a nevnímala čas. Vůbec si neuvědomila, že se sprchuje hodinu, když skončila, sušila všechna místa na svém těle a zjistila, že nemá na těle žádné stopy, s výjimkou třísel. Ta pořád pálila a nebylo je čím pohladit. Na stolku našla vzorně složené své svršky a také papírovou krabici s měkoučkým spodním prádlem v barvě krvavého saténu. Kalhotky s vyšším pasem a jemnou krajkovou podprsenku a tyhle kousky jí padly jak ulité a hladily. Její míry měl opravdu v oku. Oblékla se a s nyní již rozjasněnou tváří vyšla ven. Políbili se na ústa a mizeli pryč z budovy. On opět vše zabezpečil a zbývalo jen nastoupit do auta a zmizet pryč. „Promiň, ale pro Tvé dobro budeš muset překousnout tu kuklu přes tvář. Viděla jsi toho příliš mnoho a musím Tě chránit. Nemůžu Tě ztratit, potřebuji
Tě a budu potřebovat.“ Něžně ji pohladil po vlasech a pak jí, ač nerad, navlékl kápi a usadil ji na zadní sedadlo. Neprotestovala, věděla, že za lesem jí toho nesmyslu zbaví a nechá ji sedět vedle sebe, kde je její místo. Věděla mnohem víc, znala andělský jazyk a tak by bylo pošetilé rozebírat příběh minulého večera cestou.