Rozloučení

Natahuji dým z cigarety, můj rituál po dobré souloži. Vždy si tu cigaretu pak jinak vychutnávám, nevím, čím to je. Ale tahle teď chutná jinak. Vydechuji dým a koukám se ven z okna. V mezičase se setmělo, město pohltila tma a všude se postupně rozsvěcují pouliční lampy. I když jsem ve velkém městě, tak je venku podivný klid, ticho. Jindy bych to uvítala, ruch města jsem nikdy neměla nějak v lásce, ale zrovna teď mě to přivádí k šílenství a já lituji toho,
že neslyším ani jedno zatroubení aut, nadávající opilce nebo děti křičící na rukou svých matek.

Otáčím se zpět do pokoje a vidím tě tam v šeru ležet na gauči, na našem gauči. Je to svým způsobem ironie – tento kus nábytku jsem měla ze všeho nejraději a teď
jako poslední tady zůstal. Všechno ostatní jsme během dneška odstěhovali. Jak já ten gauč miluji, vlastně do teď netuším, proč ho tady nechávám. Asi proto,
že bych ho neměla kam dát, že je snad sto let starý, potrhaný, ošklivý… Ale i tak ho miluji, protože byl středem našeho vesmíru. A vlastně možná proto zde musí zůstat. Ležíš na něm celý nahý, odpočíváš. Tvým rituálem po sexu bylo klidně ležet, nabírat síly zatímco já jsem si šla zakouřit. No jo, každý má své
zvyky. Pozoruji tě, jak si natažený po celé délce gauče. Nechápu, jak někdo může říkat, že nahý chlap není krásný, není estetický. Možná to platí u jiných,
u tebe rozhodně ne. Na tebe je krásný pohled, ani po tolika letech se nemohu nabažit a to přitom jsme skoro vždy byli nazí, když jsme spolu trávili víkend.
Oblečení nám jen překáželo. A tak se na tebe koukám, jako kdybych tě viděla poprvé, stejné zaujetí, stejná touha. Ano, do teď mám v paměti naše první
rande. To jak jsem tě poprvé uviděla vystupovat z auta, dokonale oblečeného s vřelým úsměvem na tváři, ale co bylo hlavní – ty tvoje velké modré oči.
Naprosto dokonalé, krásné. Nikdy jsem neviděla tak úžasnou barvu, přímo zářili.
Hned v ten moment jsem pochopila, že jsem ztracená, že tě chci a celý
večer jsem byla nervózní a myslela jen na to, jak moc tě chci políbit.
V duchu se směji nad tím jak hezká vzpomínka to je, kdo by tušil, že z jednoho rande vznikne dlouholetý milenecký vztah, že to dotáhneme až
sem. Že spolu prožijeme tolik společných poprvé – některá vzrušivá, jiná zase hodně úsměvná. Že prožijeme tolik krásných společných chvil – jak v posteli tak mimo ni. Že si navzájem budeme oporou, že neuběhne ani jediný den, kdybychom o sobě nevěděli. Tolik jsme toho spolu za ten čas zažili
– milování, hádky, rozchody, slzy a vše jen proto, abychom se pokaždé
k sobě vrátili, jako kdybychom nedokázali bez sebe být. Kolikrát jsem na tebe nadávala, kolikrát si mě dokázal vytočit do běla, ale na druhou stránku,
kolikrát si mě pohladil po duši, utěšil, když jsem to potřebovala, podržel, když
jsem padala, odejmul, políbil, pomiloval… Nikdy jsme si neslibovali věrnost,
ale i přesto jsme dodržovali pravidla, která tomu druhému neměla ublížit. A i přes to jsme si navzájem ublížit dokázali. Ale to tak nějak k nám patřilo
– ta pravá Itálie, pohádat se a pak se vášnivě pomilovat. Když tak nad tím přemýšlím, měl si semnou někdy svatou trpělivost a co si budeme povídat, já
s tebou taky.

Je to zvláštní, teprve před chvíli jsme se domilovali – po celodenním stěhování
jsme se nenápadně vytratili od všech, abychom si užili posledních pár hodin v mém bytě, ze kterého tak strašně moc nechci odejít, užili si poslední
okamžiky na našem gauči – a já se na tebe koukám a cítím opět v podbřišku tu touhu po tobě, po tvých rukách, jazyku, rtech a dokonalém ptákovi. Jak to jen děláš? Proč se tě nemohu nabažit? Proč jen jediný pohled na do tvých krásných očí ve mně vzbudí takovou touhu? Jak hloupá otázka, odpověď vlastně na ní znám už od mého naprosto prvního orgasmu s tebou – ať už spolu šukáme,
mrdáme, milujeme se, orálně se uspokojujeme nebo děláme jiné hrátky – vše je naprosto dokonalé. Nikdy si mi to nevěřil, když jsem ti to říkala, ale je to tak, bylo to dokonalé ve všech směrech, počínaje tvými polibky…

Musím od tebe odvrátit zrak, vracím se ke své cigaretě a snažím se zahnat touhu,
kterou pociťuji, vím, že teď na to není už čas a tak zase vnímám to ticho a je to tady zase, ten hnusný pocit prázdna a smutku, který jsem jen díky celodennímu chaosu úspěšně zaháněla. Je mi smutno, cítím hroznou úzkost z toho všeho. Ani nevím proč, ale mám pocit, jako kdyby tohle byl náš
konec, a přitom není, oba víme, že se toho tolik nezmění, že pořád se budeme moct scházet, vídat, psát si… ale tak nějak oba tušíme, že to nebude stejné.
Nebo to tušení mám jen já a proto ten stažený žaludek? Mám najednou potřebu utéct, být pryč.

Dokouřím a kouknu se zpátky na tebe. Tvé oči jsou upřené na mě. Už jsou zase světle modré, ne jako před chvíli tmavě modré plné touhy a vášně. Máš opět ten výraz,
ze kterého se mi pokaždé podlamují kolena, a já ucítím malou kapku, která mi stéká po tváři. Sakra, jak já tohle nenávidím. Odvrátím se od tebe, nechci,
abys mě viděl brečet, ale je pozdě. Jsi u mě. Cítím tvoji nahou, teplou hruď na svých zádech, objímáš mě a zeptáš se, co se stalo. Mám být upřímná? Mám ti
říct, že tě miluji, že jsem tě vždycky milovala i přesto všechno co se stalo.
Že mám pocit, jako kdybych vnitřně umírala, protože tě ztrácím? Že mám pocit,
jako kdyby teď v tuto chvíli vše skončilo, pokud nic neudělám… To vše ti chci říct, mám to na jazyku, ale… Nejde to. Místo toho se na tebe otočím, setřu slzu, nahodím úsměv a řeknu ti, že to nic, že mi je jen smutno z toho, že musím opustit tento vysněný být. Že vše bude v pořádku. Lesknou se ti oči,
nevěříš mi, jen chvíli mlčíš, koukáš na mě a já už to tady nemohu vydržet ani minutu. Kvapně se začínám oblékat, popoháním i tebe, vymýšlím si něco, proč si musíme pospíšit a už stojíme ve dveřích, naposledy se podívám dovnitř – je mi
úzko, bolí to, hrozně moc, nechci pryč, ale musím. Dveře se zavřou.

Když
se mě někdo zeptá, kdy to mezi námi skončilo, tak si vždy vybavím tento moment,
to poslední milování na našem gauči. Protože i přesto, že jsme se potom ještě
několikrát viděli, že ještě pár let na to jsme byli spolu, už to nikdy nebylo takové jako předtím. Každá naše schůzka jen ukazovala na náš blížící se konec.
Nedokázali jsme být spolu šťastný – nebo snad ano? Nemyslím si, nebyli jsme si souzeni. Museli jsme oba najít naše štěstí jinde, aby tohle vše zůstalo jen moc krásnou vzpomínkou. Já jsem v tom bytě tenkrát nenechala jen své sny, svá
přání, svůj úžasný život, svůj milovaný gauč – nechala jsem tam tenkrát moji lásku k tobě a i přesto, že si mi to nikdy neřekl, vím, že si mě miloval a nechal si jí tam tenkrát zavřenou za dveřmi, stejně jako já.

Chci ti jen říct, že ti děkuji, bylo to krásné a moc doufám, že jsi našel své
štěstí, stejně jako jsem ho našla já. A doufám, že až si to přečteš, tak mi konečně uvěříš. Lhala jsem mnohokrát v životě, ale tobě nikdy.

Sbohem