Světla ve tmě II

Stejně jako tehdy ... sedím na posteli u notebooku, měla bych pracovat, a místo toho zírám přes balkón na tatáž městská světla. Rezonuje ve mně ten zvláštní pocit konce, který vidím v prázdných poličkách a v krabicích, které mě obklopují. Konec jedné kapitoly. Tak se mi tu od samého začátku líbilo. Byla to vlastně taky taková láska na první pohled. Kolik krásných chvil jsem tu prožila.

Mělo by mi být líto, že to tu opouštím.

Ale není, je to zvláštní. Třeba to ještě přijde, a třeba se mi zasteskne. I když, vlastně nikdy se mi po předcházejících bydleních nestýskalo, a to jsem je všechna opouštěla s nostalgií.

V minulosti jsem ta stěhování už začala nenávidět. Ale tentokrát mi ten šrumec kolem vlastně ani nevadí. Možná už jsem se taky naučila nerozčilovat se nad věcmi, které prostě nemůžou být takové, jaké bych je chtěla. A mně je asi souzeno se stěhovat skoro každé dva roky, i častěji. Asi už jsem se s tím smířila.

I vloni jsem bilancovala uplynulý rok. A jaký byl tentokrát ten uplynulý rok? Mám na to jediné slovo. Šťastný. Jenže ... to nebylo skutečné. Byla to jen demoverze štěstí. Zkusila jsem si, jak může vypadat skutečně šťastný život, jak jsem si ho představovala kdysi v pubertě. A já jsem v rozpacích, jestli za to mám být ráda. Vím, tady na amatérech je v módě říkat, že i chvilková iluze štěstí má obrovskou cenu. Jenže já to takhle necítím a nikdy jsem to tak necítila.

Asi ne, nejsem za to vděčná.

Já bych si totiž v Matrixu vybrala červenou pilulku.

Nic, jdu dobalit další krabice. A jsem zvědavá na svou další životní kapitolu. Nemusí být tak krásná. Hlavně, ať je skutečná.