Vrtěti ženou

Po nějaké době na amatérech, se dostanete do stádia, kdy už máte pocit, že vás vlastně ani nic nepřekvapí. Vzkazy jsou neustále stejné – převážně nudné a ničím nezajímavě, nebo naopak tak vulgární, že byste dotyčnému nejraději dala pár facek. Už všechny ty lovce zde znáte, víte, jaký mají fígle, aby vás dostali tam, kam chtějí – většinou do postele. Někdy na to skočíte, jindy se zase akorát na tom dobře pobavíte. V takovém stavu jsem byla. Zrovna jsem byla na studiích v Brně a amatéry brala jako zkrácení volné chvíle, ale taky jako svoje loviště. Byla jsem nezadaná, netoužila jsem po žádném vztahu a tak kde nejlépe hledat nějaké to dobrodružství. Ale prostě už jsem se nudila – až
do chvíle kdy napsal on.

Jeho první vzkaz byl doopravdy zajímavý. Konečně nějaký dlouhý text, který měl hlavu a patu. Bylo vidět, že to nepíše nějaký nadržený blbeček, který ani neovládá
základní gramatiku – jakože nemyslí s měkkým :) A taky bylo poznat, že se nejedná o vzkaz, který byl napsaný univerzálně více ženám a rozeslán do éteru s tím, že snad se nějaká chytne. (Ano, bohužel, takových frajerů je zde dost, co si nedají ani tu námahu pročíst info v profilu a prostě pošlou něco, o čem si myslí, že zabere na většinu ženské populace) A tak jsem tedy odepsala a začala probíhat komunikace, která mě čím dál tím víc bavila a byla jsem zvědavá. Proběhlo takové to klasické oťukávání – zjistila jsem, že je
ženatý, (nešťastně jak jinak že? Ale to moje starost nebyla) ale hlavně jsem zjistila to, že pracuje u zásahové jednotky. Hm, to už pro mě na stupínku zajímavosti stoupnul hodně vysoko, protože policajta jsem tedy ještě neměla.
Mimo psaní jsme si začali volat, byli jsme v kontaktu poměrně často a já
jsem čím dál tím víc stála o schůzku s ním. Byl to celkově hodně zajímavý
chlap, který mě dokázal upoutat s tím, co říkal, jak vyprávěl, jaký měl názory a jeho styl humoru mi byl více než blízký. Rozuměla jsem si s ním ve všech směrech – teď už jen ta pomyslná chemie.

Samozřejmě
jsme taky mluvili o sexu, přece jsme se seznámili na serveru, který je hlavně o tom jednom a ne na srazu zahradníků a přátel bylinek. Jeho sexuální zaměření se hodně podobalo tomu mému, takže o to víc moje libido prahlo po tom, se s ním sejít osobně. Čím víc se datum naši schůzky blížil, tím víc jsme na toto téma naráželi – asi jako takové ujasňování si situace. A pak jednoho dne přišla ta jeho bájná věta: „Můžeš být v klidu. Na první schůzce s nikým nešukám.“ Hm, tak to určitě. No nevěřila jsem tomu, jakože vůbec.
Spíš jsem tuhle větu znala jako skvělou loveckou taktiku, kdy chlap řekne, že na první schůzce nikdy, pak ženskou přefikne a tvrdí jí, jak prostě s ní
musel porušit svá do kamene vytesaná pravidla. Pousmála jsem se sama pro sebe a rozhodla se tu hru hrát s ním. Takže jsem jen suše oznámila, že to je v pořádku, taky s nikým na prvním rande nespím a dál jsme toto téma opustili s tím, že máme oba jasno, že první rande proběhne v naprosté
slušnosti. „No to určitě!“, říkala jsem si sama pro sebe.

Tak a nastal ten den, první rande. Díky Bohu patřil on k těm mužům, co se neptají ženy co a jak by chtěla, ale prostě se zachová, jako správný chlap a zavelí. (No to velení měl tak nějak v krvi) Každopádně mě imponují muži,
co umí samostatně vymyslet rande bez toho, aby to nechali na partnerce větou:
„Půjdeme tam, kam chceš ty!“ Takže bez toho, abych musela vymýšlet, kde budeme,
jsem se mohla plně soustředit na to, co si vzít na sebe. A zná to každá žena –
plný šatník věcí, ale vlastně nemáme co na sebe. Po krátké chvíli (tři hodiny)
přede mnou ležely tři ucházející varianty, které jsem musela systematicky vyloučit. Džiny s trikem šli rovnou pryč, protože bylo léto, venku teplo a i přesto, že v nich mám hezký zadek, nechci se zbytečně potit, přece jen nevím, kde budeme. Šaty jsem musela vyloučit taky – jsou sexy, letní, ale až
moc říkají, pojď, vezmi si mě a já přece budu ta cudná, když chlap si na to chce hrát, takže zvítězili krátké kalhoty a k tomu halenka se střídmým výstřihem – přece jen nemusím působit hned jako lehká děva, k tomu baleríny
(jsem na dnešní dobu menších chlapů dost vysoká a po tom, co vím, že ne každý
muž uvádí správnou výšku, si raději podpatky, jakékoliv, na první rande neberu)
a mohla jsem vyrazit. Pán velitel byl na čas přesný – plusový bod. Proběhlo první podání ruky, pusa na tvář – já jsem ta a ta, já jsem velitel. No na první
pohled sympatický chlap. Krásný modrý oči, na krátko střižené vlasy, čerstvě
oholený a úžasně vysoký. Jediné co mi tak úplně nesedělo, byla jeho postava –
nemá někdo ze zásahové jednotky vypadat jako Vin Diesel nebo Daniel Craig? Kde je ta hora svalů? Širší ramena než futra od dveří? No zde rozhodně nebyli. Asi moc koukám na americké filmy, já vím. Stál přede mnou vysoký hubený chlap, no ale tak přece nebudu hned ze začátku rýpavá, ne? Takže hurá do auta směr restaurace. Skončili jsme v jedné moc příjemné restauraci, která měla krásnou zahrádku, na které jsme samozřejmě skončili, protože i přesto, že byl večer, bylo pořád teplo. K tomu oba dva kuřáci (díky Bohu), takže zahrádka byla jasná volba.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Znáte to, když konverzace tak nějak plyne sama od sebe, nenastává trapné ticho a pořád máte s tím druhým o čem mluvit a vůbec nemáte potřebu se ani jednou podívat na hodinky? Tak tohle byl přesně ten případ. Toho, že už bude asi pozdě, jsme si všimli ve chvíli, kdy k nám přišla už mírně otrávená číšnice s otázkou, zda si ještě něco dáme, nebo už budeme platit. A teprve pak jsme si uvědomili, že jsme poslední
duše v lokálu a raději rychle zaplatili, než by nás servírka vynesla v zubech. Ovšem domů se ani jednomu z nás nechtělo. A velitel navrhl projížďku, a jelikož Brno moc dobře neznám, tak mi ukáže místní nejhezčí
vyhlídku, kde budu mít město jako na dlani. „A je to tady ty chlípníku,
nemysli si, že mi není jasné, proč mě tam vezeš!“, říkala jsem si sama pro sebe a s úsměvem odpověděla, že to je skvělý nápad.

Po tom, co jsme porušili několik dopravních předpisů (evidentně si policajti s nějakou předepsanou rychlostí nelámou hlavu), minuli ceduli, vstup zakázán, a projížděli už vlastně polní cestou, jsem začala být mírně nervózní,
jestli náhodou pán velitel není psychopat a já ta bloncka, která vždy v každém hororu umře jako první a kousky mého těla bude sešívat někde ve sklepě a pouštět si u toho George Michaela.
„Vážně bys měla přestat koukat na ty americké hovadiny!“, prolítlo mi hlavou. A najednou to bylo před námi – neuvěřitelně krásné panoráma Brna.
Vystoupili jsme z vozu, zapálili si cigaretu a vychutnávali si ten výhled.
Nevím, zda to bylo díky té uvolněné atmosféře, nebo jsem díky vínu byla až moc uvolněná já – najednou jsem dostala chuť štourat a tak jsem se zeptala:

„Hele,
takový dotaz. Nemá náhodou někdo ze zásahovky vypadat tak trochu jinak?“

„Jak jinak?“

„No víš… tak trochu více… no prostě jako třeba Dwayne Johnson?“

„Jo ty myslíš jako hora svalů?“ Směje se. „Ne to doopravdy ne. Takový u nás nosí
maximálně beranidlo.“

A
dál se pouští do vysvětlování proč to tak je atd. Ale mě to stejně nedá a tak nějak mám potřebu provokovat.

„No dobře, chápu důvody, ale víš… Prostě nevypadáš nějak… jak to jen říct… silně,
nebezpečně?! Bůh ví, zda jsi vůbec policajt?!“, dodala jsem s posměšným tónem.

A
poprvé za celou dobu se usmál úplně jinak než předtím – tento smích jsem si měla zapamatovat, protože vždy, když ho měl, to nesvědčilo nic dobrého. Z ničeho nic jsem přistála natlačená celým tělem na autě a měla jsem ruku za zády stočenou tak prapodivně, že každý můj pokus o pohyb mi akorát způsoboval bolest. Do toho jsem ucítila, jak mi rozkopnul chodidla, takže jsem zůstala neschopná čehokoliv opřená o auto – z mého pohledu rozpláclá jako žába na skle. Tiskl se celým svým tělem na mé, přiblížil se zezadu k mé tváři a pošeptal mi, zda už si myslím, že je silný. Z celé té situaci jsem byla v takovém šoku, že jsem ze sebe dokázala dostat jen ano – snad poprvé co jsem ztratila řeč, běžně se mi to nestává. A do toho všeho jsem si uvědomila,
jak jsem neskutečně vzrušená – ten chlap mě právě násilně přitiskl na auto a já
jsem vzrušená? Povolil stisk, odlepil se ode mě, pomalu mě otočil čelem k sobě a já se tak nějak samovolně opřela o auto, protože mé nohy mě moc poslouchat nechtěli. Zase se přiblížil ke mně. Ohnul se tak, že jsem měla jeho tvář snad jen cm od svého obličeje. Pohladil mě po rtech a řekl: „Celý večer musím myslet na to, jak chci ty tvoje rty líbat!“ A políbil mě – byl to ten krásný něžný polibek, lehoučký jako letní vánek, ale přitom tak intenzivní, že máte pocit, že vám celým tělem proudí elektrické impulsy plné vzrušení. Nejdřív jen hra se rty a pak lehké náznaky jazyka – byl tak něžný, ten stejný chlap,
který mě před chvíli držel ocelovým stiskem, byl teď tak jemný. Chtěla jsem ho líbat vášnivěji, ale nedovolila jsem sama sobě jakkoliv převzít iniciativu a ukázat mu jak moc ho chci. A tak mě dál líbal pomalu a něžně a já vnitřně
šílela touhou – aspoň jsem si to pro tu chvíli myslela. A najednou se odtrhl,
v klidu se opřel vedle mě a zapálil si – jakoby nic!! Ten parchant! Já
byla vytočená – jen vnitřně samozřejmě. Řekla jsem si, že tuhle hru umíme hrát oba. Tak jsem si zapálila taky a po chvilce ticha suše řekla:

„No,
sice si silný, ale jak vím, že jsi policajt?“

Chvíli přemýšlel a pak odpověděl:

„Tak co taková osobní prohlídka?“

„Hm,
to zní jako skvělý nápad!“

A
už jsem zase byla přitiskla na autě, ovšem tentokrát ne s tak velkou razancí – přece jen jsem spolupracovala. Hned co mě měl evidentně
v dokonalé poloze, začali jeho ruce klouzat po mém těle, ale ne rychle,
pěkně pomalu… a zabloudili i na intimnější místa, kde zůstali déle než je nutné. A tak mi to nedalo a zeptala jsem se, zda je tohle běžná prohlídka, že nechci být rýpavá, ale moc se mi to nezdá. Cítila jsem jeho horký dech na své
šiji, když se mě zeptal, zda mi to vadí. Když jsem odpověděla, že mi to vůbec nevadí, tak jsem během mžiku byla zpátky zády opřená o auto a jeho jsem měla celou svoji váhou opřeného o sebe. Jeho vzrušení bylo jasně vidět v těch krásných očích. Měla jsem ho – pán slušnák už tak najednou slušný nebyl a já se vnitřně strašně radovala. Začalo neuvěřitelně vášnivé líbaní, kde, jak jinak,
on velel. Jeho ruce jsem cítila po celém těle. Moje ruce taky nezahálely a já
jsem se potěšila ještě více, když jsem ucítila ten tvrdý důkaz jeho touhy a uslyšela to krásné vzdechnutí, jakmile jsem ho po něm pohladila. Chtěl mě moc a já jeho! Rozepínal mi poklopec a jeho ruka vklouzla pod mé kalhotky a to byla jediná chvíle, kdy se na okamžik odtáhl od mých rtů, aby mi do ucha pošeptal: „Bože, ty jsi krásně vlhká!“ Od té
chvíle jsem nevnímala nic kolem, jen jeho – jeho prsty dráždící můj mokrý klín,
jeho rty střídající se na mých rtech, krku a bradavkách. Byla jsem v sedmém nebi a chtěla jsem víc. Byla jsem jeho, stačilo jen, aby si mě
vzal, neřekla bych nic. A najednou se odtáhnul, zapnul poklopec na mých kalhotách, políbil krátce na rty a řekl, že už musíme jet domů, že přece něco slíbil. Cože?? Co to kurva dělá?? Jak domů? Jako už teď? Cože?? mi prolítlo hlavou. Jen do teď doufám, že jsem měla zavřenou pusu, zatímco jsem na něj nevěřícně koukala. Našla jsem svůj vnitřní klid – přece se nebudu doprošovat, já, která jsem vždy nad věcí – a souhlasila jsem. Cestou zpět jsem si pořád myslela, že tohle je jen blbý vtip, že přece jen zase odbočí někam,
kde bude, vstup zakázán, a vyšuká mi duši z těla, ale ne. Zastavil před mým bytem, políbil mě a řekl, že si to budeme muset zopakovat. Ani nevím, co jsem mu řekla, ani jak jsem se dostala do bytu, ale najednou jsem stála ve svém pokoji a říkala si, že mě ten chlap vážně dostal a pěkně semnou zamával. Po tak dlouhé době byli moje pomyslné misky vah v naprosté nerovnováze. Tak to ne, to já mu ještě ukážu, kdo tady s kým bude vrtět…



Pokud vás bude zajímat, jak to dopadlo, kdo s kým nakonec vrtěl, tak ráda napíšu pokračování.