Vrtěti ženou II

Jít spát, když nepociťujete vnitřní klid a k tomu všemu jste nadržená jako polární motýl – to se prostě nedá. Takže se naprosto plná frustrace převaluji v posteli a toužím konečně najít klid ve snech. Ale ne – pořád myslím na ten prožitý večer a čím víc na to myslím, tím víc se zvětšuje chvění
v podbřišku, což opět nepomáhá k tomu usnout. Takže to chce radikální
řešení – masturbace. Zázračný „lék“ na nespavost. Bohužel tentokrát nezabrala a já mám pocit, že má chuť snad ještě stoupla, co to má sakra být? No co asi?
Nechci své ruce, chci jeho ruce! Teda ne jen ruce. Chci vědět, co umí jeho jazyk a rty, když tak krásně líbá, chci vědět, jak přesně vypadá ten jeho úžasně
tvrdý pták a jaký to asi je pocit, mít ho v sobě... Naštvaně ze sebe odhodím deku, prostě takhle neusnu, ani kdyby nevím co. Pán velitel se mi dokonale dostal do hlavy a nevím, co mě štve víc - to že vyhrál tuhle bitvu, nebo to že mě nechal jít nadrženou domů, nebo snad to, že po tak dlouhé době, se jednomu muži zase povedlo mi dostat pod kůži? Jdu do kuchyně, naliju si sklenici vínka
(ještě že má spolubydlící je vinařka a tohoto lahodného moku nikdy není
nedostatek), vezmu cigarety a směřuji na balkón. Udělám si pohodlí na židli,
natáhnu nohy na zábradlí, zapálím cigaretu a snažím se relaxovat – tohle vždy pomáhá. A najednou kolem projíždí policejní vůz – no jistě osude, jen provokuj,
jen do mě abych náhodou nemyslela na něco jiného! No nic takhle by to vážně
nešlo. Přece nepadnu na zadek z nějakého policajta, který si o sobě myslí
jaký je úžasný Don Juan a jak mě dostal do kolen. Na ten jeho škodolibý úsměv v autě jen tak nezapomenu. No nic chlapečku, možná si starší a zkušenější
než já a dejme tomu, že si tuto bitvu vyhrál, ale ještě není všem dnům konec.
Teď je řada na mě, abych ti dala lekci. A během vteřiny se mi zrodí geniální
plán v té mojí hlavičce a už se usmívám a spokojeně dopíjím vínko a dokouřím cigaretu. „Chceš si hrát? Tak si budeme hrát!“

Probudila jsem se v dopoledních hodinách vyspinkaná do růžova a cítila jsem se skvěle. K mé dobré náladě pomohl i pohled z okna, kde jsem viděla jasně modrou oblohu, která opět slibovala nádherný teplo. Takže mému plánu nestojí nic v cestě. Beru mobil do ruky, abych napsala SMSku, kterou už
mám od včerejší noci v hlavě, ale pán velitel mě opět předběhl a já
nacházím zprávu, ve které mi přeje krásné ráno a ještě jednou vyhodnocuje včerejší večer jako moc povedený. „Já ti dám povedený, lovče! A nemysli si, že mě těmi sladkými řečičkami oblbneš, na to už jsem ostřílená stará bambitka!“, říkám si v duchu a píšu neutrální
zprávu, kde mu taky přeji krásné ráno, zhodnotím, že včerejší večer byl celkem fajn (jen ať si o sobě až moc nemyslí) a nenápadně naznačím, že nás dneska čeká
nejspíš hodně horký den. Odpověď přišla obratem, takže pán má evidentně volno –
další dobré zprávy dnešního dne.

„Celkem fajn? Tvůj klín včera to nejspíš viděl jinak:) Ano, určitě bude vedro na padnutí, chtělo by to k vodě.“

Jak krásně nahrává.

„Nějak ti můj klín leží v hlavě :) To bude nejspíš tím horkem, takže bude doopravdy nejlepší zchladit myšlenky ve vodě!“ A ne jen myšlenky kamaráde.

„Tak super, vyzvednu tě za hodinu a pojedeme na koupaliště.“

„Hm,
já nemám plavky, takže to bude problém s tím koupalištěm. Ale mám jiný
nápad – co tahle zajet na přehradu, je tam moc pěkná nudapláž?“

Tak se ukaž, jaký jsi frajer.

„Na nudapláž? To mám být hned před tebou nahatý?“

„Máš
s tím snad nějaký problém?:) Ale pokud se stydíš tak nevadí, pojedu si sama.“

„Za hodinu před barákem!“

Tak super, plán se nám začíná krásně rýsovat – mám pocit, že tohle bude doopravdy hodně horký den.

Za hodinu čekám před barákem a nemohu se dočkat toho, až mě vyzvedne. Sice jsem na jednu stránku nervózní – přece jen se ukázat tak jak mě Bůh stvořil, ještě ke všemu na denním světle, hned na druhé schůzce, před chlapem, o kterého hodně
stojím – ale na tu druhou stránku se hrozně těším, protože pokud mě jen z poloviny chce tak moc jako já jeho, tak už mám teď vyhráno. Vzala jsem si na sebe tu nejkratší sukni, co jsem doma našla, tričko s úzkými ramínky a pořádným výstřihem. Už vidím auto, zaparkuje přímo přede mnou a já nasedám.
Nakloní se ke mně, dává mi krásný polibek a zároveň se jeho ruka nebezpečně
posouvá po mém stehně – tak to teda ne panáčku. Chytnu jeho ruku a jakoby nic ji pokládám zpět na jeho stranu vozu, neustále se usmívajíc se zeptám, zda už
teda jedem, že voda čeká. Bez mrknutí oka se rozjedeme a hned první křižovatka a stojíme na červený a já si říkám, že hry můžou začít. Otočím se k němu a
řeknu mu:

„Myslím si, že jsem před chvíli byla zlá a tak mi to teda nedá, abych neukojila tvoji zvědavost.“

„Jakou moji zvědavost myslíš?“

Nakloním se k němu tak, že se mé rty skoro dotýkají jeho ušního boltce a něžně mu pošeptám:

„Ano,
pod tou sukní nemám žádné kalhotky!“ a jemně vcucnu lalůček mezi rty a nechám ho proklouznout. Odtáhnu se a vychutnávám si jeho pohled, nad kterým na pár vteřin ztratil kontrolu. Slyším troubení aut: „Myslím, že už zelenější
ten semafor nebude!“ Vrátí se zpět k řízení a já se spokojeně opřu do sedačky a začnu obyčejnou, nenucenou konverzaci.

Po opět zběsilé jízdě, kde by mu za všechny ty porušené dopravní předpisy museli vzít i občanku, jsme dorazili na nudapláž. Rozložili jsme každý svoji deku vedle sebe a začalo svlíkání. Musela jsem se pořádně nadechnout a dodat si trochu odvahy, ale řekla jsem si, že když už je tohle můj plán, tak ho musím dotáhnout do konce a sukně letěla dolů. V tom jsem jen uslyšela, jak se velitel usmál a řekl, že jsem doopravdy nelhala. Hned na to šlo tričko a podprsenka dolů a už jsem ležela na dece. Jen náš pán policajt si nějak dával na čas. Zeptala jsem se nevinně, zda je nějaký problém, odpovědí mi bylo lehce zabručené ne a během chvilky stál nahý přede mnou a nemohla jsem si nevšimnout jeho chlouby, která nebyla tak úplně v naprosto klidové pozici a jen jsem se vnitřně usmívala. To už ale ležel vedle mě, samozřejmě na břiše. Lehla jsem si tedy stejně a opět jsme si povídali. Po chvilce se k mému překvapení
otočil na záda – pán má odvahu a už jsme klidný? Hm, to musíme změnit. Otočila jsem se tedy taky a rozhodla se, že je nejvyšší čas se namazat. Já holka hloupá
jsem si zrovna náhodně nechala tašku vedle jeho deky, tak jsem se pro ni musela samozřejmě přes něj natáhnout a koutkem oka si všimla, že jeho oči nevědí kam dřív. Popadla jsem tedy tašku, posadila se na deku a vytáhla opalovací olej…
Začala jsem si pomalu natírat nárty, lýtka, stehna, pak jsem přešla k rukám přes ramena až na prsa (uznávám, natírala jsem si je déle, než
vlastně bylo nutné), pak na bříško a samozřejmě nemůžeme zapomenout na tu dole,
aby se nám taky náhodou čerstvě oholená nespálila. V ten moment velitel odhodil nedokouřenou cigaretu a šup zpět na břicho.

„Takhle budeš
mít spálená záda“,
řekla jsem s lehkým úsměvem.

„Hm, tak to bys mi je měla namazat!“

„To bych vážně měla!“

Kdybys jen chudáku věděl, co sis touhle větou způsobil :) Šáhla jsem pro krém na opalování, vymáčkla obsah do dlaní, zahřála a začala mazat.

„Hele, tohle nebude ono, musím to udělat jinak.“

A
než stačil cokoliv říct, seděla jsem obkročmo nad jeho krásným malým zadkem a začala mu mazat záda a přitom je i trochu masírovat. Během mazání jsem neustálé
byla, bliž a blíž k jeho zadečku, až jsem dosedla tak musel ucítit moje vlhko – taky mi napovídalo to, jak se mu najednou napnuly svaly na zádech. Ale abych si přeci jen byla jistá, tak jsem se začala předklánět, až moje rty byly opět u jeho ucha. Moje bradavky se dotýkali kůže na jeho zádech a moje pravá
ruka směřovala pode mě, přes jeho zadeček, mezi jeho stehna až jsem ucítila jeho koule, které jsem jemně pohladila a zároveň se ho zeptala, zda se mu dobře leží a jazykem obkroužila jeho ušní boltec. Strašně mě potěšila jeho nazlobená
odpověď:

„Zlobíš!“

Jen jsem si vzala jeho koule pevně do dlaně a řekla: „Ale jsme na veřejnosti!
Tady mě nemůžeš zpacifikovat!“

„Nebudeme tady věčně, kočičko!“

Řekl to tak až mě zamrazilo – v příjemném slova smyslu. Cítila jsem opět to neskutečné vzrušení jako včera - a to jsem do teď byla úplně nad věcí.
Rychle jsem slezla dolů, přece jen už jsme celkem poutali pozornost a lehla si opět vedle něj.

Byla jsem sama se sebou spokojená, můj plán vycházel na 100%, teď už jen poslední
rána a je to. Po nějaké době se nadzvednu a navrhnu koupel, nadšeně souhlasí a vrháme se do vln brněnské přehrady. No s tím vrháním bych to nebrala až
tak vážně. Koupali jste se tam někdy?? Dle mého názoru tam už chyběl jen ledovec, maketa Titanicu a Jack by mohl s klidem a omrzlinami na nose vyznávat Rose svoji nehynoucí lásku – teda až do té chvíle než doopravdy umře.
No hrůza děs. Lezla jsem tam hodně pomalu, zatímco pán, evidentně trénovaný na
Sibiři, policajt už se čvachtal ve vodě. Když už mi voda šahala po pás
(nejhorší část pořád před námi), tak mi bradavky stály způsobem, že jsem myslela,
že mi zimou upadnou a pohledy zde přítomných mi taky nedělali moc dobře, takže zavřít oči a šup skokem do vody. Pane Bože, to bylo studený – po tom, co jsem rozchodila (rozplavala) svůj první infarkt jsem doplavala k objektu mého zájmu. Hajzlík jeden při skoro dvoumetrový výšce si tam v pohodě stál,
zatímco já, nespravedlivě, musela plavat – proto jsem se to rozhodla změnit.
Připlavala jsem blízko k němu a dala mu nohy kolem pasu, pěkně se k němu přitiskla a objala kolem krku. Na nic nečekal, objal mě, tiskl k sobě ještě víc a začal líbat. Zase jsem se ztrácela v jeho nádherných polibcích, jak to sakra, jen dělal? Nemohla jsem ztratit hlavu,
musela jsem zůstat kompletně soustředěná na můj cíl. Nepřipouštěla jsem si tu rostoucí touhu v mém těle a snažila se jen myslet na to, jak co nejvíce rozdmýchat tu jeho. A dařilo se, tlačil mě svým tvrdým ptákem čím dal tím víc do podbřišku a já se třela tak správně, aby i v té studené vodě poznal tu horkost sálající z mého klína. Jo jo, má nadržená kunda nikdy nezklame,
když jí člověk potřebuje. Bylo to čím dál tím intenzivnější a naprosto nevhodné
vzhledem k tomu, že jsme tam nebyli sami, ale naše touha byla silnější –
hlavně moje touha po pomstě. V nestřežený okamžik jsem vyklouzla z jeho objetí a začala plavat ke břehu. Na jeho dotaz kam jako jdu, jsem jen s úsměvem odpověděla:

„Raději jdu na deku, nechtěla bych jakýmkoliv způsobem znehodnotit tvoje morální
zásady!“

„A
můžeš mi říct, co s tím teď jako mám dělat?“

„Zkus si zaplavit, to prý pomáhá!“

No to byl pohled, mít v něm policejní pistoli, tak mám kulku přímo mezi očima. Ale ta moje vnitřní radost!! K nezaplacení! Hlavně on si šel vážně
zaplavat. Pozorovala jsem ho z deky, kde jsem ležela na zádech, opřená o lokty, a když už se blížil k břehu (asi to rozplaval), tak jsem schválně
pokrčila nohy a dala je tak, aby viděl až… A pro jistotu si šel dát další
kolečko! :) Když se vrátil na deku, měl tak trochu mrzutější výraz, zatímco já
se usmívala jako sluníčko! Po chvilce s ním byla i nějaká ta řeč – asi rozmrznul :)

Po tom, co zkontroloval svůj mobilní telefon, mi bylo oznámeno, že už bude muset jet, načež jsem řekla, že to je velká škoda, že se skvělé bavím. „To jsem si všiml!“, mi bylo suše
řečeno. Na cestě k autu s ním nějak moc řeč nebyla, i po tom, co jsme nastoupili do auta, byl spíše tišší – patří ti to, jsem si v duchu říkala.
Aspoň poznáš jaké to je, když jedeš nadrbaný domů. Žádné slitování panáčku!
Někdo tě to musel naučit. Jak jsem si tak chrochtala ve své vyhrané bitvě, tak jsem si ani nevšimla, že nejdeme stejnou cestou, jakou jsme přijeli. Najednou tady bylo více lesů… jiná cesta, najednou odbočka přímo do lesa.

„No, nechci nic
říkat, ale tohle mi nepřijde, jako cesta do centra!“

„A ona je nejen zlobivá, ale i chytrá! Do centra pojedeme po tom!“

„Jako po čem?“

„Přece si nebudeš kazit překvapení?!“

„Já
nemám ráda překvapení!“

„Ani bych neřekl, po tom co si jich na mě dneska připravila hodně!“

„Vůbec nevím, o čem mluvíš!“
Snažím se být nevinnost sama. Moc mi to nejde.

„Ale ty to víš moc dobře.“

Jen se usmívá a pořád bloudí po tom pitomém lese. Začínám z toho být dost nervózní a tak se to snažím ukončit zoufalým prohlášením.

„Jestli si myslíš, že se tady s tebou někde pomiluji, tak si na velkém omylu,
takže přestaň hledat, otoč to a jedeme domů.“

„My se nebudeme milovat, my si zašukáme.“

„Jedině
že bys mě znásilnil!“
dodávám s úsměvem a ledovým klidem.

„To nebude nutné. Ty ještě budeš prosit.“

Cože?
Co? Co si jako ten chlap o sobě myslí?! Já a prosit? A jakože zrovna dneska, po tom, co včera předvedl. No on snad spadl z višně či co. Jen si hlasitě
odfrknu, abych dala jasně najevo svůj nesouhlas a že to co říká, je naprostý
nesmysl a dál mlčím. Konečně stavíme.

„Tak tohle ti přijde už jako ideální místo?“

„Auto sem celkem zapadne a není moc vidět.“

„Jistě,
tmavomodrá barva je běžnou součástí lesní flóry.“ Dodávám s co největší ironii, ale jeho prostě nic nerozhodí. Začíná něco hledat v přehrádce
(kondom), pak ji přibouchne, vystoupí z auta a už je u mých dveří, otvírá
a nastavuje ruku. Ani se nehnu, překřížím ruce na protest a koukám před sebe.
Nahne se dovnitř a s tím okouzlujícím úsměvem mi jen řekne, že to půjde po dobrém nebo po zlém. Ts, zase si odfrknu, vzpomenu si ale na tu včerejší
vykroucenou ruku a neuvěřitelnou sílu a vylézám dobrovolně ven.

„Vidíš,
jak to jde, když se chce.“

„Mě
se ale nechce. Děláš vše proti mé vůli a jsi vlastně děsný hrubián.“

„Jo aha, takže teď kdybych ti šáhnul mezi nohy, tak neucítím to, jak tečeš
vzrušením?“

„Ne!“, snažím se říct aspoň trochu přesvědčivě, ale tahle lež mi teda vůbec nevychází.

A
už jsem zase přitiskla k autu, ruce za zády, nohy od sebe a jeho tělo až
moc blízko tomu mému. Jeho ruka pekelně pomalu klouže nahoru po mém stehně. Sakra,
už tohle je k nevydržení. Nedělá vůbec nic jiného, jen mě pevně drží,
sleduje můj obličej a jeho ruka pomalým tempem postupuje nahoru k mému klínu. Nemusí ani úplně nahoru, můj chabý pokus o lež je odhalen ještě dříve.

„Víš,
že lhát se nemá?“

Jediná
jeho otázka a ani nečeká na odpověď a mám jeho ruku v klíně a jeho rty na svých. Povoluje stisk. Potřebuje svoji druhou ruku. Pevně mě chytne za bradu a nedovolí ucuknout – jako kdybych v tuhle chvíli vůbec chtěla. Bere si mě
tak nenasytně, že i přes veškerou moji snahu, mě vše zrazuje a já tomu podléhám, ale neprosím. Najednou mi vyhrnuje sukni až do pasu, kleká si a má mě
přímo před sebou. Jeho pozorující pohled, hlídacího vlčáka, mě krapet znervózňuje, ale tak no co, ať se tedy pořádně podívá. Vezme mi jednu nohu pod kolenem a pokládá si ji na rameno. No tohle jsou mi ale novinky – jako takhle ve stoje hm. Ani nestihnu domyslet myšlenku a to co semnou provádí jeho rty je něco nepopsatelného a doposud neprožitého. Jsem ráda, že mám za zády auto,
protože to jedno kolínko, na kterém stojím, se mi už značně začíná klepat. Je to čím dál tím intenzivnější, propadám se do krásné slasti, když v tom přestane. Co to zase, kurva, děláš?! Moje první myšlenka, která mi v tu chvíli prolítne hlavou, to snad nemůže myslet vážně! Pokládá zpět moji nohu na zem, chytne mě za boky a otočí k sobě a jen zavelí: „Předkloň
se!“ A já vážně uposlechnu a předkloním se! Co to je s tebou, ženská,
špatně?! Odkdy posloucháš?! Tak si tam tak stojím, opřená o tmavomodré auto v lese (zapadající ale do krajiny), s vyšpuleným zadkem, polonahá. A
pán velitel tam dělá co? Jako zase pozoruje? Bože, tohle mi je na jednu stranu tak nepříjemné, na druhou stranu jsem snad vzrušená víc než kdy předtím –
pekelná kombinace. Najednou se zvedne. Hladí mě rukama po stehnech, zadku a pošeptá mi, že to je krásný pohled. Jeho prsty zmizí ve mně a já jsem bezbranná. Přitáhne si mě za vlasy k sobě, aby mě mohl políbit na rty a pak na krk, kde jen poslouchá mé sténání. Přestává. „Řekni to!“ Dál zarytě mlčím, on chvíli čeká a pak mě mučí zase. Zase zastavuje. Bože, to je děsný. Držím jazyk za zuby, abych na něj nezařvala. „Řekni to!“ tenhle jeho příkaz není hlasitý, ani jako od velitele. Je svým způsobem něžný, ale neústupný, je jako lákadlo. Pořád nic neříkám, zarývám si nehty do dlaní a nechci se podvolit. Jeho prsty opět pokračují, jeho dech na mém krku a jeho tvrdá chlouba na mém zadku mě přivádí k šílenství, cítím, že už budu, když
v tom přestane. Ne!! Proboha, nepřestávej! „Řekni to!“ „Prosím,
chci tě v sobě!“, vypadne to ze mě úplně samo. Ta krutá pravda – ano chci ho a moc! Touha ve mně opět zvítězila.

Bylo to jedno z nejvášnivějších šukání, jaký jsem kdy zažila. Dá se říct, že to byla i šukačka roku :) Byl to zvířecí sex v té nejryzejší podobě. Nebyl moc dlouhý, pravda. Ale ta intenzita toho momentu, to vzrušení, které jsme oba cítili – to překonalo všechno ostatní. Když bylo po všem a já si začala upravovat své oblečení, stejně jako on, tak kolem nás projížděli cyklisté. „Tak to bylo o fous!“, řekl a propukli jsme oba v smích. Už mezi námi ta napjatá atmosféra nebyla, oba jsme se krásně uvolnili, dali si cigaretu a jeli domů.

Doma jsem ještě pořád měla ten připitoměli úsměv na tváři, který má asi každý po hodně dobré souloži. Lehla jsem si na postel a zavzpomínala, když v tom mi
úsměv na rtech zmrznul. „On vyhrál další bitvu…ne, on vyhrál válku. A sakra,
další chlap, který semnou bude vrtět!“ A tak tomu i bylo…