Závod...

V pátek večer jsme vjeli do Čr. Pelášili jsme to rovnou domů,cesta ubíhala rychle,protože směrem domů se to kutálí nějak líp. Doklina mě strašila,že se k nám na moravu řítí nějaké sněhové paskudstvo...
Nebyl jsem z toho zrovna nadšený, chci ať už je po zimě. Tak jsme jeli trochu s obavami.Na firmu jsme dojeli a po sněhu ani památky.Dospali jsme na firmě do rána,vzali si výplatu a jeli domů.
Jen jsme přijeli do města,začalo sypat, jako by někdo na nebi roztrhl peřinu.
Dorazil jsem domů a ve dveřích se potkal s rodinkou,která zrovna vyrážela na nákup.
Odložil jsem tašky,přivítal se sněma a všichni jsme vyrazili do obchodu.Cestou sněžilo jako prase, děti se radovaly,že budou stavět sněhuláka a bobovat.
Dcerky mi hned za přitákavání syna připoměly,že jsem jim slíbil koupit nové boby.
Já už tajně doufal,že sních nebude a koupím je až příští zimu...
No nezbývalo než je zajít koupit.Po obědě jsme vyrazili a koupili nové modré boby.
Nasadil jsem na ně brzdy a tahací šnůrku. Děti protestovaly, chcou každý své,ale vysvětlil jsem jim,že ani nekradu a ani nechodím s obrazama,tak se musí střídat...
V kočárkárně mají krásné sáňky,na které se vlezou všichni tři...
Co už ty saně odvozily dětí,včetně mé sestry a mě. :-)
Přišli jsme na kopec, kde už byla hromada dětí. Hned tam děti mezi ně zapadly.Začaly se hádat kdo pojede první,hned jsem to rozhodl,že to pojede od nejstaršího.
Syn se vztekal,ale posadil jsem ho na saně a už svištěl z kopce dolů.Dole to má žena kontrolovala... Dokonce to jelo trošku rychleji než boby.Sáňky mají vzadu takovou tu ohrádku pro děti. Syn tam seděl jako paša a na boby si už ani nevzpomněl.Holky se střídaly,která pojede na bobech a která sním.
Pak tam některý z těch harantů vymyslel,že budou jezdit závody,kdo bude dole pod kopcem první.
Všechny děti jezdily jako o život,jen mé holky pořád ne a ne vyhrát. A jelikož ta nejstarší je velmi soutěživý typ,zkoušela různé jezdecké styly aby vyhrála.
Ale jeden kluk byl vždycky rychlejší. Podezříval jsem ho že má jiné boby. Dcerka už z toho byla zoufalá,tak jsem řekl ať to zkusí na těch saních.
Jela jako blázen,ale stejně ji kousek chyběl. Klučina jásal,že je král kopce a nikdo ho neporazí...
To mou dceru značně namíchlo a tak mu vpálila tu osudnou větu: " Můj taťka tě porazí,kdykoli bude chtít !!!"
Kluk kouká mě,já na něj... "Tak jo,dáme závod?" zeptal se mě posměšným hlasem.
Koukám na holky... Vidím v jejich očích,jak moc chtějí abych ho porazil.
"Jo,jo, táta vyhlaje" rozseknul to můj syn. Mozek mi šrotoval jak ztoho diplomaticky vycouvat. To už se na mě koukaly rodiče dětí okolo a já věděl,že rukavice je hozena.
" Dobrá,ale dnes ne,nejsem na to oblečený.Zitra dopoledne před obědem dáme závod..."řekl jsem klukovi,který se posměšně usmál o přikývl.
Holky se radovaly jak mu to zítra nandám a já si tím ale vůbec nebyl jistý...
Celý večer už nemluvily o ničem jiném,pokřikovaly povzbuzující hesla která znají z hokeje,jen tam dosadily slovo taťka...
Když konečně usnuly,chvíli jsem koukal na televizi a pak na youtoobe abych okoukal nějaký styl.Nemůžu je přeci zklamat,ikdybych měl trošičku švindlovat.
Kolem jedenácté hodiny večerní,jsem vzal Karla a jdu ho venčit.Řekl jsem že projdu,tak ať se žena nediví,kdybych se zdržel.
Vzal jsem saně,zapojil za ně boby a vyrazil ke svahu.Karel radostně pobíhal kolem.Potkal jsem pár pejskařů,kteří jen udiveně kroutili hlavou,kam se to chystám.
Cestou na kopec jsem prošel trať,abych si zapamatoval dva stromy a dole fotbalovou branku,která znamenala cíl.
Nejdříve jsem jel na bobech. Pustil jsem to bez brzdění,minul stromy a na skoku si narazil prdel... Dole jsem se s obtížemi postavil na nohy.Kontroluju boby,jsou o.k.
Druhou jízdu jedu na saních.Musím ale sedět uprostřed saní,protože prdel mi nevleze do ohrádky...Letím z kopce míjím stromy,skok a... při dopadu jsem si přisedl koule.
Mám mžitky před očima a těsně míjím i bránu. Vstavám ze saní a cítím se jako po vasektomii... Jestli se na mě dívá někdo z okolních paneláků,tak si pro mě za chvíli přijede sanitka se svěrací kazajkou...
Zeširoka vylezu zpátky na kopec.Karel radostně běhá kolem mě a má z mého tréninku očividně radost.
Saně se mi zdály rychlejší,tak sundávám ohrádku...Lehám si na břicho na saně.Čumák saní mířím mezi obrysy stromů.Odrážím se rukama a už jedu.Kuwa to je fofr...Doprdele,když člověk sedí,tak mu to tak nepříjde.Prolétávám mezi stromama a je tu skok...Ty krááááávo... Dopadl jsem instinktivně trochu ztlumil rukama,ale i tak jsem si narazil zase koule a koleno.Projíždím brankou a saně ještě dlouho jedou než se zastavují na rovince. Ležím na saních a z koulí mám snad vaječinu.Chvíli uvažuju že si tu sanitku zavolám sám,ale při představě jak jim vysvětluju,co se mi to stalo...
Pokládám hlavu na saně.Karel mě radostně olizuje,což mě přinutí vstát na nohy.
Kontroluju okna. Nastěstí se jen občas někde svítí.Bolí mě celý podbřišek...
Ale teď jsem byl určitě ještě rychlejší.
Beru saně za pásek a škrábu se na kopec.Jde to ztuha,snad to rozchodím...
Nahoře beru ohrádku a boby.Jdu domů...
Je skoro půlnoc...
Vlezu do baráku a jdu ještě do sklepa.Saně mám sebou.Hledám šmrgl papír a ještě hladím kovové skluznice úplně dohladka.
Za chvíli jsou hladké jako dětská prdelka.Štrachám ve skřínce a nacházím vosk na lyže. Hmm... Made in ČSSR... Je od +1 do -3stupně. To by mohlo být...
Voskuju skluznice se šíleným výrazem v očích... Cha,cha,cha,chlapče... Zítra se ukáže...
Vlastně už dneska,když se koukám na hodiny.
Rychle zahlazuju vosk hladítkem a stavím saně do kočárkárny.
Doma potichu lehám ke své ženě. Leží tam nahá. Čekala na mě... Tchýně na víkend vyfuněla ke švagrové... Sakra... Přikrývám ji peřinou a hladím po vlasech...
Hlavně ji nevzbudit... Tak jsem se těšil,ale koule mám opravdu bolavé a před závodem se stejně nemůžu rozptylovat...
Ráno mě děti budí lechtací hromadou a skáčou po nás.Hned po snídani chtějí jít na kopec ať už závodíme.
Žena se mě ptá v kolik jsem přišel a proč jsem ji nevzbudil.Vymlouvám se, že když tak krásně spala,tak jsem ji nechtěl budit. Dává mi pusu a pohladí rozkrok. Zase cítím bolest...Kuwa moje koule...
Jdu do koupelny,holím si svůj dvojměsíční zárust,abych měl menší odpor vzduchu...
Po snídani vyrážíme na kopec.Dětí je tam jako smetí,ještě víc než včera.Taky plno rodičů a prarodičů. "Doprdele..." ozývá se hlas v mé hlavě...
Klučina už na mě čeká a sním snad dvacet dětí. Dcera už má zase silácké řeči,že mu ukážu jak se jezdí... Nejraději bych jí v ten moment zalepil pusu...
Všichni na nás koukají a smějí se...
Vracím klukovi jeho posměšný úšklebek. Je přimrznuto,tak poletím jako vítr...
Všechny děti skandují "David,David,David..." Okamžitě se mi vybavuje příběh Davida a Goliáše... Hmm.. Ale dnes,vyhraje Goliáš...
Hýbu saněma dopředu a dozadu,abych měl dobrý start a saně mi nepřimrzly...
Jen mé děti skandují: "taťka,taťka,taťka..." Syn dokonce tleská,jak to viděl na hokeji.
"Musíš vyhrát,musíš..." zní mi v hlavě.
Vytahuju svou tajnou zbraň... je to polštář a dávám si ho tam,kde budu mít koule.Otáčím kšiltovku směrem dozadu,aby mě kšilt nebrzdil...
Lehám na saně,řemínek v rukou... Čumák namířen mezi stromy,přímo do branky.
"Tři,dva,jedna,start!" David se odrazil u na jedna,hajlík jeden...
To mu nedaruju. Odrážím se rukama...
Saně nabírají rychlost. Velkou rychlost... Nevím jestli ten pohled byl horší vnoci,nebo teď za světla... Míjím Davida a letím mezi stromy,chystám se na skok...Letííííííím...
Dopad skvělý,koule vpořádku,prolítávám brankou a jsem v cíli.Radostí zvedám ruce.
Z rukou mi vypadává řemínek.Znáte ho,ne? Takový ten dva centimetry široký v barvě trikolóry... Ten mi padá přímo pod pravou skluznici,saně mění směr doprava...
Nezpomalují a letím přímo hlavou do živého plotu...Zarazil jsem se snad do poloviny...
Ještě že nad zemí není tak hustý...
Nic se mi nestalo,ale jsem šprajcnutý. Dobíhají moje děti a tahají mě za nohy ven z křoví...
Nedaří se jim to,tak jim nějací dva taťkové pomáhají. Tahají mě jako tu řepu v pohádce...
Už jsem venku.Všichni tleskají a smějí se.Děti,rodiče,prarodiče...
Přichází David a podává mi ruku.
"Jseš fakt dobrej... Vyhráls..." v ten okamžik je moje nenávist k němu pryč,zapomínám na své bolavé koule a prdel.Děti skáčou kolem mě a radují se. Karel radostně štěká a moje žena se taky usmívá.
"Večer si zasloužíš odměnu... " šeptá mi do ucha.
Kontroluju rozkrok,furt to bolí...
Ale ten pocit za to stojí... Vyhrál jsem...

Fred