Moravské müsli...

Byl jsem před výjezdem na trasu u řezníka.Stojím v řadě čumím do vitríny co si koupit dobrého. Vybírá,vybírám... Tak debrecínka to je jasné,anglická slanina to taky...
A hele tohle je co? Můj zrak se zastavil na malé plastové krabičce. Čtu nápis na ní. Lahůdkové škvarky... Hmm,škvarky,kdy já měl naposled škvarky? Ani si nevzpomínám.
Tak beru jednu krabičku jako vzorek.
V pondělí jsme vyjeli a já na ni zapomněl. No a včera se přehrabuju v lednici a říkám si co si dnes dám. Najednou vidím ty škvarky. Kolega řídí,tak si vařím kafe,jemu vanilkové kapučíno (a to víte jaký mám k čemukoli vanilkovému odpor... :-),voda v konvici vaří,tak zalévám oba hrnky. Beru do rukou chléb,ukrojím si dva krajíce. Kolega nesnídá,tak mu nic nechystám. Otevírám krabičku,přivoním. Hmm... krájím nožem ztuhlou hmotu na tenké plátky,které mažu na krajíc. Každá škvarka kterou překrojím lehce zakřupe.
Krajíce mám namazané a loupu si malou cibuli,krájím ji na plátky a pokládám na namazaný chléb.
Napiju se kávy a poprvé koušu do krajíce. To co je děje je neskutečné...
Bože můj... To je chuť,to je šílené... Mé chuťové pohárky se zmítají v divokém vzrušení.
Nenasytně se zakusuju znova a znova... Prožívám chuťový orgasmus,je to tak dobré,tak hrozně dobré,že ten krajíc sním snad na pět kousnutí...
Chuť těch dokonalých škvarek,které jsou tak akorát slané s jemnou štiplavou chutí cibule... Hlasitě slatně mručím,to je ňamka... Ačkoli miluju čokoládu a Kofilu latte,tohle ji dalo krutý úder na solar...
Kolega na mě vyděšeně kouká,jestli mi není blbě,nebo co se děje. Kroutím hlavou ze strany na stranu a koulím očima.
"Co je,co je? Mám zastavit?" slyším jeho hlas,jakoby z vedlejší místnosti.
"No ty vole! Ty vole,to je teda nářez..." soukám ze sebe: "tak tohle je teda věc..."
Jsem rád že neřídím,protože tohle si chci opravdu vychutnat. Mráz mi běhá po zádech a mám husí kůži...
Opírám se na sedačce,utěrka pod krkem,nohy na palubovce.
Beru druhý krajíc,zakusuju se do něj. A zase... Zase mé chuťové pohárky explodují pod přívalem té chuti...
Zavírám oči a jako bych se v čase přenesl do minulosti. Jsem u babičky,sedím u stolu a loupu cibuli,lavor cibule. Vedle mě je moje máma,loupe česnek s mou sestrou.
Babička chystá kroupy,rýži,koření. Je večer a jdeme spát,protože ráno brzo vstáváme.
Budí mě mamka,ať jdu pomoct řezníkovi.Oblékám se a v kuchyni už voní čerstvě zalitá káva. Je tam živo,tak si usrknu mé melty a jdu do chléva.

Venku mrzne,musím dávat pozor abych sebou nešvihnul.Řezník s tátou a strejdou už tahají pašíka ven.Vůbec se mu nechce. U dveří hospodářské budovy,už leží na zemi z jednoho kusu stromu vydlabané necky. Ozve se rána a pašík leží na zemi.
"Podej mi ten lavor,rychle" slyším řezníka.Beru lavor a jdu k němu.Kleká si na koleno,strká lavor pod pašíkovo hrdlo a jedním řezem ho prořízne.Krev se valí do lavoru.
"Teď musíš míchat ,ať se nezdrcne" říká mi řezník. Je to chlap jako hora a ani navteřinu nepomýšlím na protest: "Míchej to rukou,jsi přece chlap"
Vyhrnu si rukávy a bořím ruku do krve. Je horká a hustá.Míchám poctivě,hlavně po krajích.Řezník trochu zapumpuje pašíkovi nohama a ještě trochu krve ve vlnách vyteče.
Za chvíli už pašík leží v neckách a táta ho polévá vařící vodou. Berou teď do ruky nože a šrábací zvonky.
Trochu ho zasypávají kalafunou a už je čuník jako u holiče.
Krev už se téměr chladná,tak se přidávám k nim.
Táta mi podává krásný malý zvon,je úplně nový,jde vidět ještě strhnutá cenovka.
Dívá se na mě pohledem,který jsem u něj snad ještě neviděl. Je to směs hrdosti,radosti i očekávaní.Beru do ruky zvonek a jdu škrábat. Po několika minutách je čuník jako dětská prdelka.
"Tím háčkem na konci zvonku,mu strhni kopýtka" říká řezník a bere mi zvonek z rukou.
"Takhle,dívej..." zajede špičkou pod nehet a trhne.Nehet odletí na zem.
Podá mi zvonek a pokývne k další pašíkově noze. Strhávám mu kopýtka a najednou se cítím hrozně důležitý. Všichni mají plné ruce práce a taky si už dávají po štampri.
"Děkuji pani Suchánková",směje se řezník na mou tetu.
Nechápu proč jí říká paní Suchánková,když se jmenuje jinak.Ptám se na to táty.
Směje se vysvětluje mi,že když se píchne čuník,má se nalít po štamprli.
Teta na to zapomněla,tak jí řezník škádlí že je to jako u "Suchánku" že má sucho v hrdle.
Aha,no příště už budu vědět. Když bude něco se "Suchánkem" znamená to nalít po pulce.
Čuník jde z necek a už visí za zadní nohy pod stropem hospodářské budovy.
Máma ho omývá a táta ještě zbavuje zbytky štětin.
Řezník mu od shora rozřezává bricho a vytahuje vnitřnosti. Ségra utekla do chalupy,že se na to nemůže koukat.Mě to nevadí,spíše koukám jak ten nůž hraje řezníkovi pod rukama.Za chvíli jsou vnitřnosti venku,srdce,plice,játra,ledviny. Střeva nesou ven,strejda je jde na hnůj čistit.Musí je obrátit naruby a prolít vodou a "vyprat" budou se do nich plnit jelita.
Slepice už nedočkavě čekají až se toho chytne,musí je odhánět,aby ty potvory do střev neklovaly.
Hlava pašíka už leží na stole,musím ji dočistit a dát do kotle vařit.
Všichni mají svůj úkol a místnost je plná páry,ruzných vůní a slivovice.
"Paní Suchánková,chcete to na jeden větší kus,nebo dva menší?" hřímá místností řezníkuv hlas. Trhá to semnou. Suchánková,to je heslo.Beru do ruky flašku slivovice a nalévám všechny štamprle na malém tácku. První jdu k řezníkovi.
"Pane řezník.." snažím se říct stejně hlasitě jako on. Otáčí se usmívá se na mě.
Otírá si ruce do utěrky,co mu visí u pasu a jednu svou obrovskou ruku mi pokládá na rameno.Druhá ruka bere štamprli a obrací mu ji do úst.Pokládá prázdnou štamprli na tácek a dívá se mi do očí.Jsou v nich veselé plamínky.
"Bude z tebe dobrý hospodář,víš co se sluší..." říká mi milým a veselým tónem.
Táta na mě kouká a usmívá se. Je na mě hrdý.
Pak už v menších neckách míchám uvařenou rýži s kroupama,přilévají mi tam krev,sůl a koření. Je to směs na jelita.Michám ji oběma rukama,jsem od toho špinavý až po lokty.
Postupně ochutnávají a ještě dokořeňují. Pak už je to dobré.Dostávam za úkol trochu směsi na pánvi osmahnout na ochutnaní.Za chvili mám hotovo a všichni koštují.
Jen tak,na kousek utrhnutého chleba,kterým hotovou osmahnutou směs nabírají.
Vytahuje se hlava v kotle,obírám ji a krajím maso na kousky do tlačenky.
Čuník už je rozebrán na kousky,bůček už je nasekaný i kotlety už leží hotové na stole.
Vykošťují se kýty,plecka. Kousky ořezu se dávají bokem.
Pak už plni jelita a sáčky na tlačenku.Jelita se špejluji,tlačenka váže šňůrkama a zase se to dává vařit do kotle.
Obcházím zase všechny se štamprlema. Všichni se usmívají a žertují.
Až je mi líto,jak to všechno rychle uteklo.Kusy masa se chladí na stole.Napichují se na háky a nosí do chalupy do sklepa.
Na plotně se škvaří sádlo a škvarky.Míchám je,aby se nechytaly na dno...

Otevírám oči,je mi krásně... Co ve mě vyvovaly ty dva krajíce chleba...
Neuvěřitelné. Ta chuť je prostě nezapomenutelná,z úst mi vstoupila do hlavy a tam,někde v koutě mé paměti, otevřela tu správnou vzpomínku. Prožil jsem ji znova,jako by to bylo včera...
Pane řezník...Děkuji...

Fred.

PS: Když je kolega ochutnal a já řídil,musel jsem sjet na parkoviště,protože by mi je celé sežral.
Příšte musím koupit tu větší krabičku,půl kilovou... :-):-):-)