Chřipka a reminiscence

V těch několika uplynulých dnech a bezesných nocí, kdy bez pomoci ležel
jsem na loži a v noci se vteřiny vlekly jako minuty, minuty jako hodiny a
hodiny zdály se nekonečné, měl jsem dostatek času k přemítání... Tak se
stalo, ani nevím jak, že vybavil se mi ve vzpomínkách prostý bytový
ještě cihlový dům, kam jsem se přesně padesáti lety nastěhoval se svými
rodiči. Musím se optat svého otce, na který den vlastně připadá
ono slavné soukromé jubileum. Moc si toho z té doby nepamatuji, ale
seděl jsem onoho památného dne na korbě náklaďáku, kde složen byl
kuchyňský stůl, nějaká ta židle, obligátní kuchyňská kredenc barvy
slonové kosti a ořechová ložnice, více toho totiž mí rodiče neměli. 2 + 1
s příslušenstvím byl tak obrovský, že pokoj vyhrazený jako obývací
místnost byl, alespoň se mi tak zdálo, ještě několik let na to prázdný a
mně sloužil k batolení a ku hraní. Tehdy, k mému velkému štěstí, ještě
computery nebyly, a tak se v té prázdné místnosti scházeli kluci a holky
a hráli jsme si, což už dnešní děti neumí a tento pojem ani neznají. Na
hračky svého dětství si už moc nepamatuji, s výjimkou obrovského
dřevěného bagru (bylo to v epoše výstavby socialismu), bakelitového
letadélka, které opravdu létalo s pomocí nafukovacího balónku a vysněné
touhy všech kluků - stavebnice MERKUR. Inu, byl jsem jedináček, takže
jsem i v dobách akutního hospodářského nedostatku dostal k vánocům hned
tříposchoďového. S mým MERKUREM si hrála i místní děvčata, zejména moje
pozdější spolužačka utahovala šrouby s takovým zápalem,
že jsem se při jejich povolávání a spojů rozebírání dopouštěl asi
prvních vulgarismů. Mimochodem, úplně stejného MERKURA jsem asi o 35 let
později koupil desetkráte dráž svým vlastním dětem - dodnes tu krabici
neotevřely (škoda zbytečně vyhozených 2 tisíc).

Kolem domu jezdila do
Pískových dolů, kde už pro mne byla oblast "hic sunt leones", stařičká
dvounápravová tramvaj, která zejména za nepřízně počasí zastavovala
každému cestujícímu na požádání a za nocí sršely za okny jiskry od
funících parních lokomotiv, které vyvážely z nedaleké cihelny do
bronzova vypálené cihly. Ta cihelna měla vlastní úzkorozchodnou drážku a
vlastní maličké parní lokomotivy, my jako kluci jsme tam docházeli,
nechávali jsem se vozit a nikdo nás nevyháněl... Bohužel, epocha cihlám
nepřála, takže se stalo, že dosloužila i důvěrně známá cihelna a město
zachvátila pandemie výstavby gigantických mamutích paneláren, které ve
dne v noci chrlily miliony panelů, příček, stropnic, obkladů pro tzv.
průmyslové srdce republiky. Mělo to ještě jeden dopad - zpod našich oken
a z mého důvěrně známého okolí se pozvolna vytrácely rozsáhlé ovocné
sady a nesčetná zahradnictví, kam mne maminka vždy v sezóně posílala s
uškudlenou desetikorunou v ruce pro čerstvé jahody. Inu, jahody mého
dětství, kam se hrabou ty "polystyrénové" náhražky, co jsou dnes všude k
mání...

Krajino mého dětství, kde jsi??? Úchvatné meandry řeky Odry
byly záhy poté, co jsme se nastěhovali, zasypány, jen pár tůněk zůstalo
coby rybářské revíry, řeka byla narovnána do přímky a obehnána vysokými
protipovodňovými valy. Po sadech a zahradnictvích už není ani památky,
jen torzo bývalé "Zahradní školy" hyzdí Pískové doly. Místo tramvajových
a železničních kolejí, po kterých supěly nostalgické mašinky, je to
dnešní megalomanské sídliště protkáno hustou sítí čtyř- a vícepruhových
silnic, které z důvodů "vyšší propustnosti" každých cca 150 metrů řídí
semafory. Po svazích, na kterých jsme v létě váleli sudy, v zimě jsme
sáňkovali a já se učil základům lyžování, dnes není ani památky - inu,
bolševici v členitém terénu stavět neuměli. A smrtelně jedovatou ránu
zasadilo krajině mého dětství tržní hospodářství, když na posledním
volném místě, na planině nad řekou postavili MEKKU konzumního způsobu
života - shopping park, jehož obludnost a zrůdnost nemá snad ani v
západní Evropě obdoby.

A život rodinný - kapitola nejsmutnější... S
nostalgií vzpomínám na Řepiště, kde pravidelně scházel se celý rodinný
klan. My děti hrály jsme si venku nebo trhaly báječně chutnající ovoce,
ženské klevetily v kuchyni a mužské osazenstvo se zamykalo do
vyhrazeného tzv. pánského pokoje, kde všichni, včetně mého otce, mastili
karty - zejména taroky. Tam ženy přístup neměly - s výjimkou tety,
které se vždy třásly ruce tak, že šálky cinkaly o talířky. A já byl
ponoukán, abych si pospíšil s debužírováním fazolačky, než přijdou
hladové holky... Inu, to byly doby, kdy jsem alespoň věděl, kolik mám
bratranců a sestřenic a znal i jejich jména...

Vratimov - kapitola
sama pro sebe. Můj otec, původem z Vysočiny, kterého osud zavál do
jednoho pouze číslem označeného likusového baráku s pryčnami, avšak s
hrdým názvem "Osada mladých budovatelů socialismu" jistě nepočítal s
tím, že zde najde svou životní lásku a že několikahektarová zahrada, kam
jako brigádníci chodili v noci krást ovoce a odkud je permanentně
vyháněl velmi protivný a nevrlý dědek, se divným předivem osudu mnohem
později stane jeho podílovým vlastnictvím. Na té zahradě, kterou i objet
na bicyklu dalo řádnou fušku, rostlo ovoce všech možných druhů - ořechy
vlašské i lískové, třešně tmavé i srdcovky, jablka a hrušky všech
možných odrůd, švestky modré i žluté a ovoce mi nejbližší - ryngle
neboli blumy: černé, modré, červené, zelené i žluté, kolem nichž se v
době zralosti rojila hejna vos.

Stalo se totiž, že onen nevrlý a
nerudný dědek si jako letitý vdovec vyhlédl mou babičku, taktéž vdovu,
takže jsem byl již od útlého dětství zasypán a zavalen tunami báječného
ovoce, jehož přebytky jsme pravidelně zásobovali nejedno městské
tržiště. Jednou jsem tímto zodpovědným úkolem byl pověřen osobně, když
se však babička dozvěděla, za jakých podmínek jsem prodával, spráskla
ruce a "licenci" mi promptně odebrala...

Je to jako v pohádce, ale
přebytky ovocnářsko-zelinářské nahradily i přebytky jiné... To zaniklou
slávu "Osady mladých budovatelů socialismu" ještě na chvíli povznesly plátěné stany
železničního vojska, které provádělo generální opravu a modernizaci
trati Kunčice - Havířov - Český Těšín. Už to nebylo v dobách chronického
nedostaku téměř všeho, nýbrž hojnosti a nadbytku. Táborová kuchyně asi
vařila dle normativů, ale buď vojenské normativy na příděly byly
nadhodnocené nebo želeniční vojsko pravděpodobně neodvádělo předepsané
pemzum práce, a tak se do vratimovské usedlosti vozily nespotřebované
porce. Babička zrozená za poměrů buržoazní republiky se chopila
podnikatelské příležitosti a mnohonásobně navýšila početní stav domácího
zvířectva. Takže doma chovaní býci se denodenně krmili tu gulášem,
štěpánskou, znojemskou, svíčkovou či segedínem, slepice a kachny
pojídaly pudinky, ruská vejce, chlebíčky, obložené mísy a saláty a pes,
ten už byl tak přežraný, že kňučel a prchal v panické hrůze do blízkéhom
lesa, sotva spatřil obligátní řízky...
Avšak zazvonil zvonec a
pohádce byl konec, vojáci dokončili práci, sbalili stany a odtáhli.
Nastaly opět krušné časy... Maso těch býků jsem bohužel nejedl,
předpokládám, že bylo přímo na jatkách rozkradeno... Ale masa těch hus a kachen jsem si užil... Inu, na Štěpána, to byla vždycky ve Vratimově opulentní hostina...

Co
říci na závěr? Je tomu již dvacet let, co se rodinný klan neschází -
ani na narozeninových oslavách, jubileích, ani na svatbách, ani na
pohřbech. Jádro soudržnosti rodinného klanu, sestry a bratři mé babičky
jsou již dávno po smrti. Své tety a strýce s výjimkou tety Marie a
strýce Mirka si už ani nepamatuji. A svých početných sestřenic a
bratranců bych se už nedopočítal, natož abych je pojmenoval. Pohřbu mé
matky se zúčastnili kromě nejbližších rodinných příbuzných jen oni dva a
matčina sestra. I to je důsledek tržního hospodářství...