Psychicky na dně ???

Vždy, když se cítím psychicky nebo zdravotně na dně, sáhnu po knize. A že mám doma opravdu přepestrý výběr. Jenže zatímco většina vytáhla by z příslušné přihrádky humoristické romány, já mám k tomu účelu své oblíbené autory: Vasilije Grossmana, Arnošta Lustiga, Borise Pasternaka, Alexandra Solženicyna nebo Varlama Šalamova...

Jedinci, kteří na vlastní kůži prožili a přežili něco ještě horšího než pověstné Dantovské peklo v Božské komedii Dante Alighieriho, mi vděčně připomínají, že moje pocity strázně a strádání jsou naprosto a absolutně malicherné a neopodstatněné. Nikdo mi neusiluje o život, jím a piji víc než do polopita a polosyta, lékařská péče je rovněž zajištěna. Při té příležitosti nemohu zapomenout na údiv vrchní zdravotní sestry v Městské nemocnici na Fifejdách, která nechápala, jak si pacient lůžkového oddělení může číst v Rakovině Alexandra Solženicyna. Kéž by tak měla ponětí, kolik humanismu tato kniha v sobě obsahuje. Inu, někdo rád Ericha Marii Remarqua nebo Ernesta Hemingwaye... Aneb někdo rád holky a jiný vdolky.

Mnohokrát jsem navštívil Národní památník v Terezíně, jako dítě navštívil i Osvětim. Ćetl a poslouchal jsem líčení nevylíčitelného a nepopsatelného z úst těch nejoprávněnějších - Karla Ančerla, Dušana Kleina, Arnošta Lustiga, Zuzany Růžičkové nebo Dity Skálové... A hořce si uvědomuji, že už je na této planetě Zemi jen málo jedinců bytostně oprávněných zodpovědět mi jednu zásadní otázku: "Věříte v Boha a pokud ano, proč?"

Nejsem tak militantní ateista jako můj otec, který na toto téma dokonce píše knihy. Jen jsem se kdysi kdesi dočetl, že je velmi mnoho věřících mezi fyziky a astrofyziky, ale hodně málo mezi lékaři. Inu, kdo s čím zachází, tím také schází. Astrofyzici nemohou přijít na kloub záhadě bodu singularity a tuším, že několika milisekund, proto se adekvátně jako primitivní národy dovolávají zásahu vyšší moci. Lékaři při dnešním stavu a vývoji lékařské diagnostiky mají diametrálně odlišné mínění...

Nu což, dočetl jsem Židovskou trilogii Arnošta Lustiga a hřeje mne povznášející pocit, že, v Evropě, kde počínají všechny konflikty, žiji už šestou dekádu v míru... Maxim Gorkij kdysi napsal, že "člověk, to zní hrdě..." Nesdílím jeho nadšení.