Poutník

Šel vítr světem a odvál mě z cestjá chtěla dál jak jarní květ

nést hlavu k oblakům.

Za mnou šel poutník, měl děravý plášť

u boku loutnu, svou písní mě zval.

Já znám země vzdálené

kde stromy rostou a ptáci mě znaj,

já znám řeky hluboké, kde ryby plovou v stříbřitou pláň.

Ty chodíš s větrem, já kam vítr tam plášť...

máme to za jedno. Pojď mojí cestou,

tu svou přeci znáš.

Já dám Ti kus nebe a vůní země povedu Tě

tam kde slunce zebe a v troud Tě spálí ledová kra.

Neboj se, přijmi dlaň mou,

svým pláštěm Tě schovám a utěším bol.

Jen co loutna zazní, struny zahřejí Tě písní svou.

Já šla za ním jak řeklo mi srdce a vítr mě hnal jak toulavé ovce pes.

Co se dělo jinde nevím.

Já najednou ožila, zahořela krví,

zpívala jsem s potokem, listím se brodila...

Jeho plášť mě chránil a loutna hrála.

Jeho oči všechno mi řekly.

Že ústa měl němá? komu to vadí.

Pak najednou uhnul a mě poslal dál

Už víš kam jít, kudy a jak.

Svou dlaní mě pohladil a otevřel zrak.

Šla jsem dál mimo cest jak vítr si přál

a poutník mě ved, ukryt teď v srdci...

Nevěřit mu? On ví, co duše se bojí říct

že život.... více už nestihl mi nebo nechtěl. Proč by také? vyjevit