navždy mladá

I když číslo v mém nicku už
dávno neznamená můj věk, pořád se cítím, že je mi dvacet a něco. Že jsem teprve chvilku dospělá. A jsem zvyklá, že mi lidi většinou hádají méně, než mi je.

Dnes se se mnou pustila do řeči stará paní v čekárně u doktora, kde jsem čekala s kočárkem a miminkem. Paní bylo asi 75 let a rozplývala se nad malou a říkala, že už má dvě pravnoučata a velkou rodinu. Chvilku jsme si povídaly a pak mi položila pro mě v tu chvíli nepochopitelnou otázku: „To je dcera? Vaše?“ Odpověděla jsem, že ano a myslela si, že mě třeba považuje za tetu nebo starší sestru.
Pak ale dodala vysvětlení své otázky, po kterém jsem nabyla dojmu, že se zbláznila.
Jestli prý nejsem její babička. „Víte, já jsem měla druhou dceru v 37 a někdo hádal, že jsem babička, to mě tehdy naštvalo.“ Super, co teprve mě, jak ji to mohlo napadnout! Vždyt´ by to nebylo ani technicky možné, bláznivá baba! Nebo jsem vypadala tak blbě? Až doma mi došlo, že by to možné bylo a ani by se nejednalo o nějaký skandál, i když v současnosti se děti skoro nerodí před dvacátým rokem. Spíš by šlo o raritu. Doháje!

Jak mi bylo dobře ještě před týdnem na večírku, kde jsem flirtovala a líbala se s pětadvacetiletým klukem a vůbec se necítila nepatřičně, když mi hádal tentýž věk. Asi mi chtěl zalichotit. Ale já jsem ten desetiletý rozdíl fakt necítila.