Noc

Nejhezčí Praha je pro mě noční Praha. Prázdné ulice, pouliční lampy svítí, všude je ticho a vzduch je o něco málo svěžejší než přes celý den. Koncentrace lidí a tím i koncentrace blbců je nižší,jediný blbec v okolí jsem já. V noci se vždy ráda domů projdu pěšky, než abych jela tramvají. Zapnu si hudbu a cestou si trochu zazpívám, ani nevím jestli nahlas, nebo jen pro sebe. Můžu veřejně tančit bez toho, abych někoho vyděsila, nebo pohoršila, nebo si myslel, že jsem mentálně postižená, případně že mám epileptický záchvat. Připadám si jako vládce noční Prahy, jako královna, prostě nejhezčí holka široko daleko (protože široko daleko nikdo jiný není).Lidé jsou večer mnohem obezřetnější,víc se dívají, zřejmě na popud sebezáchovy,předvídají případné nebezpečí. Instinkty, pud sebezáchovy, adrenalin, všechno z lidí v noci sálá mnohem víc. Co kdyby náhodou ta malá blondýna co jde naproti vytáhla z kabelky sekyru a chtěla někoho zabít? Sekyru bohužel nemám,ale nosím v kabelce svou sadu kuchařských nožů, takže vlastně tyhle domněnky nejsou úplně od věci.

Vždycky se tak vznáším, moje chůze je lehká a bezstarostná. Když vidím postavu jdoucí proti mně, nepřemýšlím nad tím, kolika různými způsoby by mě mohl zabít, že by mě mohl vykuchat a vycpat si moje prsa nad krbovou římsu. Když je postava mužská, zbystřím, pootevřu zlehka ústa a hluboce hledím vstříc jeho očím. Chci vidět všechno, chci vědět na co myslí. V noci vám každý takový pohled oplatí, aby se ujistil, že je v bezpečí. Osamocený muž, kluk se svou holkou i táta od rodiny, dokonce i řidiči se víc dívají kolem. Ochraňují sebe a své blízké. Ale můžete jim předat jediným pohledem mnoho informací a oni je určitě zachytí. Čekám, čekám marně na chvíli, kdy se na mě vrhne neznámý fešák a poví mi, že jsem pro něj femme fatale.

Je to můj čas, čas na lov, čas na získání sympatií a čas na odhalení skutečností. Je to večer, noc, tma. Prostě chvíle, která mi dává naději, že ve tmě je vidět míň zlého a víc dobrého - v noci jsem neviditelná.

Mám ráda noc.

S láskou

Soft