Madame Bonnet...

Portugalská stezka. Nevím, kdo tomu dal takový název, nebo jestli je to snad oficiální název, ale prostě takhle se tomu říká. (Možná to bude tím,že vede na Portugalsko) Je to cesta šikmo přes Francii, končící u oceánu na jejím jihu s hranicí se Španělskem. Je to stezka okresek, dvou i čtyřproudých, přes francouzký venkov. Jsou tam jen dva úseky, kdy je třeba na pár kilometrů najet na dálnici. Mám ji rád... Není to jen nudná jízda po dálnici,ale spousta městeček,vesniček,kruháčů a křižovatek. No a po ní se dnes vnoci projíždím. Motor mého Hektora tiše ševelí,turbo mu notuje. Pohvízdává si podle toho,kolik mu dám plynu a jaká je zrovna cesta. Měsíc mi svítí na cestu a jen občasné auto v protisměru mi vyruší tu mou pohodu.
Portugalská stezka... Dnes ji znám nazpamět,ale vzpomínám si, jak jsem se ji učil. Měl jsem na papírku napsané čísla cest a názvy měst, na který směr se mám držet. :-) Tehdy jsem ji nenáviděl, pořád sledovat tabule, abych nejel někam do Prčic...

Byly doby, kdy jsem na Španělsko jezdil jen tudy. Každý týden, nebo co druhý. Jezdil jsem tudíž i přes jedno malé městečko. Staré franzouzské s krásnými domy, malinkým náměstíčkem a kostelem. A tam za jednou zatáčkou v místě, kde naproti sobě byly dvě autobusové zastávky, byla malá pekárka. Pekárna přímo u těch zastávek v přízemí čínžovního domu s dřevěnými okenicemi. Prostě jen sjet na tu zastávku autobusu a zajít si pro čerstvou bagetu nebo croasant. Jednou jsem už neodolal té vůni, která mi lezla vždycky do kabiny.
Tak jsem vyhodil blinkr a sjel na zastávku. Vzal peněženku, zamknul kamión a přeběhl cestu. Stojím přede pekárnou, nad dveřmi je velký nápis Bonnet, z každé strany dveří je malá výloha, za každou výlohou jde vidět malý stoleček se dvěmi židlemi. Výloha je polepená franzouskými nápisy. Beru za kliku, nad hlavou mi zazvoní zvoneček a vcházím do pekárny. To co mě udeřilo do nosu se nedá ani popsat,to se musí zažít... Nádherná vůně různých druhů pěčiva Vám prostupuje tělem, leze do mozku a vy se chcete nadechnout celým svým tělem. Celým povrchem kůže... Okamžitě se Vám v ústech sbíhají sliny a očima už se cpete... Nevíte co si koupit,oči Vám šíleně běhají po každém druhu pečiva za skleněnou vitrínou...

Za pultem stojí paní v letech,ale od pohledu velmi vitální. Teď rozumím, proč se tady všichni v řadě usmívají. Není to jen tím lahodným pečivem, co Vám pohladí i duši, ale i tou paní. Je to jeden z mála lidí, které jsem v životě potkal, co se dokáže usmívat celým tělem. Sympatická babička, má dobrosrdečné oči a ten snad nejvlídnější úsměv jaký jsem kdy viděl. Je jako z pohádky...
"Bonjour..." zdravím nahlas. A už se taky usmívám na pár lidí v řadě.
"Bonjour monsieur" odpoví jednohlasně celá řada i babička za pultem. Babička začne něco říkat a kýve na mě, ať jdu dopředu. Nechává celou řadu stát a přicházím před ní. Všichni se stále usmívají a nikomu to nevadí. Nevím si vybrat. Tak si vybírám dvě bagety a dva croasanty. Babička se stále mile usmívá a balí mi to do papírového sáčku. Platím a odcházím. Všichni se stále usmívají, až si připadám,že je na mě něco směšného.
"Merci madame, au revoir..." loučím se a odcházím.
"Bon voyage" odpovídá babička za pultem. Otvírám dveře, zvonek zazvoní a odcházím.
Přecházím cestu, nastupuji a odjíždím. Popsat chuť toho pečiva, se asi ani nedá. Snad opravdový orgasmus všech chuťových pohárku a smyslů. Není to žáden mražený polotovar upečený v supermarketu... Od té doby se tato pekárnička stala mou pravidelnou zastávkou.
Po několika návštěvách už automaticky chodím dopředu. Snad už všichni ví, že stojím na zastávce a nesmím blokovat autobus. Všichni se stále usmívají a babička za pultem je pořád stejná. Pořád stejný účes, stejná čistá zástěra, pořád ty dobrosrdečné oči a vlídný úsměv. Vždycky se těším, až ji pozdravím, schválně prodlužuju jejich "r" a to v ní vyvolává ještě krásnější úsměv.

"Bonjourrrrrrrr....madame Bonnet..." zdravím nahlas. A culím se na babičku za pultem.
"Bonjour monsieur... " a dodává mou přezdívku,kterou vozím za oknem. Nemůžu se nabažit toho jak to zní francouzsky. Je to prostě náš rituál... :-) Automaticky už balí čtyři croasanty a nezapomene mi tam přihodit nějakou malou ňamku. Pohladí mě babičkovsky po tváři pohledem, zaplatím a loučím se.
"Merci madame Bonnet,au revoir..." usmívám se na ni.
"Bon voyage ... " a zase má přezdívka.

Několikrát se mi dokonce stalo, že jen jsem zastavil před pekárnou, ani jsem si nestihnul vzít peněženku do ruky a madame Bonnet už cupitala přes cestu s papírovým sáčkem se čtyřmi croasanty. Pořád se vlídně usmívala a ukazovala na hodinky, že pojede autobus. Rychle jsem jí z okna zaplatil, stiskla mi ruku, zamávala a cupitala zpět do krámu. Prostě úžasná paní...
Jednou,když jsem odcházel z pekárny,na zastávce už mě čekal místní člen Gendarmerie. Tvářil se velmi přísně až nasraně. Jen jsem mu podal mé doklady, už byla madame Bonnet u nás. Slušně ho pozdravila,dala si ruce v bok a pustila se do něj. Z jejího monologu jsem poznal pouze, že dotyčného znala,oslovilo ho jako Pierra... Postupně měnila tón svého hlasu z odhodlaného a ke svému babičkovsky vlídnému. Pierrerův výraz tváře se změnil z přísného,na neutrální až na provinilý,dokonce se i začervenal... Když domluvila,četník mi podal beze slova doklady. Řekl jen :" aur revoir, madame Bonnet..." odjel pryč. Stál jsem tam s otevřenou pusou a nechápal jsem jak to dokázala. Zase se na mě usmála,šibalsky mrkla a cupitala přes cestu zpět do krámu... Tehdy jsem jí za to přivezl svou oblíbenou Studentskou pečeť...

Když se mi narodila dcerka,tak jsem jí s nadšením nesl ukázat její fotku. Tehdy se mě ptala na její jméno. Když jsem ho vyslovil,oči se jí zalily slzami a objala mě,když mě pustila,udělala mi křížek na čele. Když ho dělala,všiml jsem si na jejím předloktí vytetovaného čisla,nevěnoval jsem tomu pozornost a až vlastně z filmu Colette,vím co znamenalo. Jmenovala se stejně jako má dcera. Jen se dvěmi "L"... Do té doby jsem její jméno neznal...

Tehdy jsem jí vlastně viděl naposled. Dlouhou dobu jsem tam tudy pak nejel a když už pak ano,byl postaven obchvat městečka a přes město zákaz nad 3,5tuny... Několik let jsem tam tudy,kolem pekárny nejel. Až dnes vnoci jsem přijel na kruháč a rozmýšlel jestli na obchvat nebo do zákazu. Bylo půl páte ráno,všichni spali... Udělal ještě jedno kolečko na kruháči a pak se rozhodl... Vjel jsem do zákazu a šinul si to městečka. Ve všech oknech byla tma,pouliční lampy svítily a já se pomalu sunul městečkem. Projel jsem náměstím a u kostela bych už měl cítit tu vůni pekárny. Spouštím okénko a nasávám noční vzduch... Nic... Tak tady,tady už vždycky... Nic... Projíždím zatáčkou a vyhlížím osvětlenou pekárnu,kde se už v tuhle hodinu peklo...Všude tma... Přibržďuju a zastavuju na úrovni zastávky.

V pekárně je tma,výlohy jsou zaprášené,zalepené zevnitř papírem,jako by se malovalo.Dřevěné okenice nad pekárnou jsou pozavírané a od pohledu už dost dlouho.Nápis nade dveřmi je taky zaprášen a špinavý. Za výlohou ve světle lampy,čtu nápis "na prodej" a telefonní číslo...
Do očí my vyhrkly slzy a hrdlo se mi sevřelo... Tak už si nikdy nedám croasant madame Bonnet...
Celou cestu, než se vystřidáme s kolegou, jsem rád že spí. Nevidí jak mi slzí oči,pro jednu babičku z pekárny,kterou jsem vlastně ani neznal....

Fred

Ps: Tady jsem našel novou madame Bonnet,sice nemá pekárnu,ale má stejně dobrosrdečné oči a stejně vlídný úsměv. Její blogy jsou stejně lahodné jako croasanty madame Bonnet...