Jak jsem šel na operu...

Není to tak dávno,co jedna místní amatérka vyrazila do opery. Tak jsem se o to začal zajímat. Nejsem fanouškem opery, přeci jen znáte můj hudební vkus a opera je pro mě země neprobádaná...

Doma jsem se zmínil, že bychom mohli někdy zajít na operu. Žena na mě hleděla jako tele na nové vrata a třikrát se mě pro jistotu zeptala, jestli opravdu myslíme to samé. Její ironickou poznámku, že tam Rammsteini ani Amaranthe nezpívají, jsem už nechal bez odezvy.
Co čert nechtěl, najednou přinesla domů lístky na operu do Ostravy. Byla totiž v práci a nějaká kolegyně pořádá tyhle zájezdy za kultůrou. No zkrátka jsem měl smůlu... Ale né,tak to není. V životě se má zkusit všechno, operu jsem nikdy neviděl a byl jsem zvědavý, jaké to tedy bude.
V neděli jsme měli vyrazit. Děti jsme dali na hlídání a žena už sobotní věčer věnovala přípravám. Když jsem na ní koukal, bylo mi opět jasné,že to buď nestihnem, nebo příjdem na poslední chvíli. Já se zkontroloval v zrcadle a zjistil jsem, že jsem fešák a nic dolaďovat nepotřebuju. Třikrát jsem ženu upozornil, že už jdu "spát", aby za mnou pěkně nacupitala do ložnice a měli jsme sex, když už děti nebyly doma. Po dvou hodinách čekání, jsem raději usnul, protože už jsem byl fakt nasraný.

Neděle... Ráno se budím a na ženin dotaz kam jdu, odpovídám ironicky:"Tam kam i král chodí sám" zavírám se na WC. Rychle zapínám tablet a kontroluju dění na amíkách. Po chvíli se oblékám, umyju a rychle beru Karla ven, než žena bude chtít sex. Jsem přece uražený... :-)
Po cestě do obchodu volám kámošce a venčím Karla. Docela jsme pokecali a ta taštička, kterou jsem jí koupil byla super. Přicházím domů s nákupem a hned jsem nahnán do kuchyně, protože žena se musí chystat. Oznamuju jí,že ve 13.hod odcházíme, musím se pro něco stavit do obchodu. Tím, že jsem její původní termín odchodu zkrátil o 30minut, jsem v ní vyvolal paniku. V klidu uvařím oběd, nachystám talíře, volám ji k obědu. Jednou, podruhé, potřetí...

Nejde... Kašlu na ní a obědvám sám. Je půl jedné. Odcházím do sprchy, osprchuju se, vyčistím si zuby, vytáhnu oblek ze skříně, obleču se. Očistím si polobotky, navoním se a ve 13.00hod stojím u dveří. Žena pobíhá po bytě stále ve spodním prádle. Mé cinkání klíči, ji vůbec nezrychlilo. Nemůže najít kabelku, pak se jí do ní nevleze peněženka, pak zase nemá boty... Znechuceně odcházím pro auto...

Před barákem stojím nastartovaný ještě dobrých patnáct minut. Stíhám poslat mé selfie v obleku, aby kámoška viděla, že jsem fakt kus, i když jsem traktor a ne Ferrari.
Konečně přichází má žena a vyražíme. Na autobusáku už stojí náš autobus a čeká... (divné co?) nastupujem a odjíždíme. Ještě cestou nabíráme několik lidí a pak už rovnou do Ostravy.Kolegyně mé ženy se u nás zastavuje na kus řeči. Ptá se mě,jestli to vydržím. Padá ji brada,když jí žena oznamuje,že to byl můj nápad...
Stojíme před národním moravskoslezkým divadlem A.Dvořáka v Ostravě. Divadlo se mi líbí už z venku, stoupáme po schodech a vstupujeme dovnitř. Divadlo je opravdu krásné, milé šatnářky a všude plno elegantních lidí. Líbí se mi ta atmosféra, muži ženám drží dveře, pomáhají z kabátu, nabízejí rámě. Fakt se mi to líbí. Pomáhám ženě z kabátu a rovněž jí nabízím rámě. Stoupáme nahoru po schodech do galerie.

U dveří galerie stojí mladý muž, žena mu podává lístky a mile se na něj usmívá. Po očku pozoruje jestli se dívám. Je to malá odplata za podržení dveří velmi elegantní dámě ve večerních šatech, kterou jsem nekontrolovaně pohladil pohledem po zadečku a ještě významě zvedl obočí. Mé ženě to bohužel neuniklo...
Vstupujeme do sálu. Rozhlížím se... Bože... To je krása... Tomu opravdu říkám divadlo. Po těle mi přebíhá zamrazení nad tou krásou. Příkré schody a už jsme na místě. Sedáme si a konečně se mohu v klidu rozhlédnout. Po bocích divadla jsou ve třech patrech lóže, krásně zdobené balkóny zlatými ornamenty, stejně jako stěny a strop. Na stropě nádherná malba a z toho překrásného lustru jsem mimo ještě dnes...

Doslova na Vás dýchá a atmosféra divadla. Jsem rád rád, že mám dlouhý rukáv a není vidět jak mám z toho husí kůži... Ozývá se druhý gong a všichni si usedají na místa. Na obou čtecích zařízeních po bocích jeviště je napsáno: "Marie Stuartovna"... Pod jevištěm je z části ukryt orchestr, vidět jdou vlastně jen jeho první dvě řady a dirigentský stolík.
Po chvíli světla pohasínají a zvedá se opona. Představení začíná. Ozývá se potlesk , dirigent se uklání do obecenstva,otáčí se a začíná mávat rukama. Orchest na něj reaguje a zazní první tóny hudby. Pak už na jevišti zpívají herci. Na čtecím zařízení běží překlad toho co zpívají italsky, což oceňuji, protože italsky umím pozdravit, napočítat do dvanácti a nadávat.
Pak začíná zpívat královna Alžběta,Marie,Talbot a hrabě Robert Leicester. Dějem Vás zdržovat nebudu... Místy se ale do toho hlavní aktéři opravdu opřou a opět mi po tělě běhá mráz... Ježí se mi chlupy i na zátylku...

Přestávka... Jdeme do mezipatra, kde je bufet. Stavím se do řady a po chvíli kupuji mé ženě i sobě tři džusy. Chudák pán za mnou je značně nasraný, když si vystál řadu, aby zjistil, že to nealko bufet a ta červená tekutina ve skleničce na stopce,je rybízový džus...
Nenápadně pozoruju kolem mě ty elegantní dámy a dělám to s velikou opatrností,abych ženou nebyl načapán na švestkách... Dopíjíme a odcházíme. Jdeme ještě na toalety. Jsem opravdu zvědavý, protože WC Vám o daném prostoru, kde se pohybujete, řekne pravdu. Jsem moc mile překvapen. Toalety jsou krasně čisté,voňavé... Jsem nadmíru spokojen.

Ozývá se gong a jdeme si opět sednout. Představení pokračuje. Druhá půle mi přijde daleko lepší než první. Vžívám se do děje,už mi nevadí zároveň číst zpívaný text a pozorovat dění na jevišti.Těžko to popsat,ale ta hudba toho orchestru by snad dokázala ten příběh vyprávět sama.Děkuji Bohu,že mám sluch a zrak,dochází mi, o co všechno jsou lidé takovým hendikepem připraveni. Když Alžběta oznámí Robertovi,že Marie zemře s třetím výstřelem z děla,už operu doslova žeru. Držím ženu za ruku a když zazní první výstřel,divoce sebou cuknu,jak jsem to nečekal. Dojemné loučení Marie a Robertem,druhý výstřel... No pak Marie ulehá,všichni kolem ní zpívají,třetí výstřel a Mariinu klec zakrývá obrovská sukně Alzběty... Anglie je sjednocena...
Představení končí... Po těle mi běhá mráz a sevřené hrdlo... Tleskám jako šílený,herci chodí na děkovačky,na podium létají kytice...

Ačkoli jsem od opery čekal víc,druhá půle už mě pohltila a užil jsem si jí. Rozhodně to stálo za to. Nelituju...Příště půjdu zase,už jen pro to nádherné divadlo,které jsem si okamžitě zamiloval.
Prožíval jsem podobné pocity,jako když jsem poprvé vstoupil do katedrály Svatého Víta na pražském hradě. Tehdy mi to místo doslova vzalo dech. Hrdlo se mi sevřelo a podlomily se mi kolena. Je to tak nádherné místo,ze kterého na Vás doslova působí,všechny události,které se tam udály... Člověk cití pokoru,před úměním tehdejších mistrů...
No po cestě domů se ještě kolegyně příjde zeptat, jak se mi to líbilo. Říkám že ano. Je překvapená... Prý jezdí většinou s kamarádkama,muži byli jen jednou a pak už jen odmítali. Hmm... Žena mi mačká ruku,dobře ví,že mezi ženskýma jsem ve svém živlu...

Fred