Jedno číslo

A to číslo je 150. Proč zrovna toto? Kdysi jsem se v jedné chytré knížce dočetl, že člověk za svůj život potká v průměru sto padesát lidí, s nimiž by mohl vytvořit harmonický vztah. A tak přemýšlím, kolik jich už z tohoto počtu prošlo kolem mě, aniž bych si jich třeba jen všimnul? A kolik jich ještě vlastně zbývá? A jak se vlastně pozná? To mi na tom přijde nejsložitější. To nemohou nosit třeba cedulku "já jsem ta pravá" ! Nebo ještě lépe na prahu dospělosti dostat seznam se jménem a telefoním číslem? A vůbec nejjednodušší varianta by byla, že by mu rodiče ty harmonické polovičky všechny předvedly najednou a on by si prostě vybral tu nejhezčí. Hned by to bylo snažší a třeba by slovo rozvod patřilo jen do technických výkresů. Ale když o tom tak přemýšlím, mám tušení, že by to tak stejně nedopadlo. Určitě by přišel červík našeptávač, který by se ptal, jestli by přece nebyl ten další ještě ideálnější. A asi je dobré, že si člověk občas přitom hledání nabije hubu, protože potom si dokáže více vážit toho co má, byť to třeba není ta nejideálnější polovička.

Himl