Posledni bezky

Jen pro čtenáře prózy a fajnšmekry, žádný sex ani mraky vtipů, ale zato tůůůze dlouhý. 

Už pár týdnů jsem tahal kámoše, co bydlí u Brna, že půjdem na běžky a zakalíme. Dlouho jsme nic nepodnikli, tak jsem se těšil že zas bude konečně nějaká ostuda. Pořád neměl čas a já jsem mezitím byl na běžkách už s taťkou, s jedním kolegou i sám. Dcera by šla taky, ale dva týdny byla nemocná a jinak neměla čas. Celou zimu, co chtít po puberťákovi. 

  Minulý týden mu volám a říkám, poslední šance neváhej! Tak jsme se domluvili a že teda půjdem v pátek i kvůli měšťákům, kteří se tu o víkendu snad kotí, ale asi hlavně ať máme delší kalící víkend a čas na vzpamatování. 

  Tak jsme domluvení, je pátek, já čekám na startu a přemýšlím, jak to pojede. Asi to nebude žádná lambáda, bylo pěkně a ráno mráz, takže to bude o hubu. Beru teplejší vosk a mažu. Kde ten mamlas je? Mobil nedostupný, sluníčko stoupá a měšťáci se začínají rojit. Ach jo, samé špatné zprávy. Není nad to, když je brzo ráno, nikde nikdo. Jinak sluníčko beru, ale na běžeckou stopu ho nemusím. Jak tak na to myslím, beru červenou svíčku a ještě to přemáznu. To je takový univerzál na zmrzlý i mokrý. 

  Seru na něj, jenom posílám esemesku, že už jsem vyrazil, ten fracek je beztak u nějaké baby. Vyrazil jsem zavčasu, dojela větší banda a netoužím jet celou dobu za nima. I tak nasadím dědouškovské tempo, rameno trochu cítím, tak to nebudu přemáhat. Doproti většinou staré vojny, kteří se už vrací a je tu to klasické AHOJ! i když se neznáme, pěkný zvyk. A sem tam závodníci nebo polykači kilometrů, co si šetří kyslík. Po chvíli zastavuju bokem, odskočím si a taky odlehčím plucku domácí. Kolem to zašumí a skoro se leknu AHOJ!. Ještě že si ho už nedržím, bych si označkoval běžky a to by nejelo už vůbec. Tak jedu. Po chvíli doháním toho srandistu co mě chtěl leknout, vlastně srandistku. Né to si nejde splést, to je prdelka jak malovaná a já dávám ještě odpočinkovější tempo. Cesta je hned příjemnější jenom nevím, kam přepnout oči, jestli na okolní nádhernou krajinu nebo ty dva kopečky přede mnou. Báječný výlet. Prohodíme pár slov a chce mě pustit, jenže mě se moc nechce, pak bude dlouhý sjezd a mě se nechce před ní válet jako prase. Dávám jí menší náskok a rozjíždím se taky. Vlastně skoro stojím na místě, povrch je měkký a je to větší fuška než do kopce. Po chvíli jedu lesem a to je pěkný fičák. Navíc zase vítr do očí, takže slzím a sotva vídím kam jedu. Najednou zatáčka, hop skok a už se jak Sakala deru z jehličí, je to dobré žádné zlomeniny ani na běžkách. 

  No nic, jedu dál a i když vlnící se kopečky jsou v nedohlednu, dorážím ke Třem křížům  a můžu si vychutnat výhled na ty slovenské kopečky, ty jsou taky krásné. Je trochu opar takže Tatry nejsou vidět, ale i Fatra není k zahození. K dokonalosti chybí už jen málo a to právě vytahuju z kapsy:) Kousek vedle svačí rodinka, taky posvačím. Najednou svist zezadu a přede mnou taktak brzdí prdelka. "Už jsem myslel, že chceš emigrovat" povídám.  "Už jsem myslela, že to chceš vypít sám"odpovídá, je to pohodová holka pomyslím si a nabízím se slovy  "Sice nemám slintavku, ale začínám hůř vidět". A ona hned "Všimla jsem si, dámě nepomůžeš zpátky na nohy" napije se a pokračuje " Ale zato umíš hezky běžkovat po jedné a skákat do jehličí" dochází mě to, jak jsem ji přehlédl a jak se pohledem na moje kotrmelce asi bavila. Dáváme se do řeči a zjišťuju, že je to dcera jedné bývalé spolupracovnice. Je tam taky sama a máme stejnou zpáteční cestu, tak se vracíme a opět se kochám pohledem na ty kopečky a pár kilásků mě donutí jet vepředu(a mě jako džentlmenovi je nepříjemné, jak musím určovat tempo) tak snad se kochá i ona. 

  Na Franu, odkud jsem vyjel, jdeme na oběd a povídáme si. Když jsem tehdy dole pracoval a viděl ji naposledy, bylo jí tak 12, teď o 10 víc a je to trochu divné poznání. Teď jsem se kochal pohledem na její zadek a předtím to bylo vlastně děcko. Oni bydleli v místě, tak když se holka nudila přišla za mamkou do práce. Nikdy se na mě neusmála, jen takové přísné pohledy. Možná kvůli tomu, že jednu dobu bylo podezření na něco mezi mnou a její mamkou, co čekat v takovém zapadákově lidi se musí i tady něčím bavit. Až po delší době, když jsem pluhoval sníh od jejich domu se hezky usmála. 

  Byl to příjemný den, jiný, vzpomínkový.