Inspirace přírodou

Každý asi zná takový ten den blbec, kdy se všechno na co sáhne kazí. No a já mám týden blbec, ale skutečně, ne jen že snad každá slečna, která
je hezká a já o ni měl zájem se stala zadanou a s někým jiným než jsem já.
Na co sáhnu, to se mi kazí, procházím skrze futra do koupelny a svlékám si tričko s rukama nad hlavou a jistě že se praštím. O ukopaných prstech na nohou o všelijaký nábytek, a pořezaných prstech na rukou od kdejakých prací ani nemluvím. Dokonce i nakupování je do jisté míry zlé, když si koupím pohovku,
musím jít reklamovat polštář, protože je úplně jiný než by tam měl být. I
skládaní komody jsem zvrtal a dal šuplíky vzhůru nohama. To celkově umocněné maroděním,
spoustou úkolů v práci a člověk se prostě a jednoduše necítí dobře.

Sedím si tak na nové sedačce a koukám na dokument o přírodě,
jak se požírají mezi sebou zvířátka, neustále se páří a zase se požírají. A na konci je řečeno, že bychom se měli od přírody mnohé učit.

Vycházím ven do práce a na stromě před domem vidím malého vrabčáka jak si sedí na malé větvičce a dělá kolem sebe neskutečný řev. Vábí nějakou samičku, v prvním okamžiku ho polituju, že chudák zůstane navždy sám, a myslím si že by raději měl zkusit nějakou internetovou seznamku, třeba by si vrznul i se sýkorkou. Pak ale k němu najednou přiletí další dva ptáčci a mají se k němu a on si najednou může rovnou vybírat. A tedy si říkám že se inspiruji a vyzkouším jeho techniku.

Volám do práce a beru si volno, s tím že chci se svým
životem něco udělat a tedy že je snad úplně jasné že dnes v kanceláři sedět nemohu. Vydávám se tedy mezi lidi, ale když si tak povolávám kolem, přehlušuje mne ruch okolní ulice. Přemýšlím a říkám si že asi nemám hlasivky jako ten vrabčák.
K mému štěstí je zde bazar a hned za výlohou megafon. Stařík sedící v bazaru,
mi slibuje že funguje, jen mne upozorňuje ať ho nezkouším v jeho krámě a za pakatel mi tento můj hlásič lásky prodává.

Venku si říkám, že musím být jako ten vrabčák a tedy volat
ženy z výšky aby mne bylo odevšad vidět a měl jsem co největší výběr pro to najít tu pravou. Navíc ty co jsou okolo mne vypadají že zrovna posnídaly hrocha a k obědu se chystají na slona možná dva.

Naštěstí je Praha dostatečně vybavena a má spoustu vysokých domů, a tak se do jednoho vkradu – vážně, lidé si stěžují že je někdo vykrádá
ale vůbec si dveře nehlídají. No a když už jsem na střeše jednoho desetipatrového domu, pod sebou několik rušných ulic, spustím směřem dolů: „Tak jsem tady!“ „POJD SI PRO MNE“ „Čekám na tebe“ „Už se nemohu dočkat“. Zajisté
aby mne bylo vidět stojím na okraji střechy.

A skutečně pod domem se dělá hlouček, bohužel tam nejsou jen
ženy ale i muži, ale tak o to jsem úspěšnější říkám si v duchu a říkám si jak chudákům budu lámat srdíčka až oznámím že jsem heterosexuální. Ale nikdo se ke mně nepřibližuje nahoru, ale lidé se dále houfují a já začínám mít skutečnou radost, ten pitomej vrabčák to měl dobře vymyšlené.

Najednou se pomalu otevírají dvířka na střechu a dovnitř
vstupuje žena v policejní uniformě, tmavé vlasy má svázané do culíku,
očividně vypracovaná postava, prostě nádhera sama, asi mám u žen slabost pro uniformy a fakt se mi líbi. Pomalu a nejistě se ke mně blíží a povídá „Jsem tu pro tebe, bude to všechno dobrý. Dej mi chvilku, popovídáme si, jen pojď sem blíž ke mě“. Ochotně jsem se k ní rozběhl, nicméně místo polibku, obětí
nebo něčeho takového jsem dostal ránu, padl jsem na zem a hned na mě seděla a točila mi ruku za záda se slovy: „Ták, dneska v mé službě žádnej skokan nebude! Víš ty blbečku jaké je s tím papírování?“ Nebyl jsem schopen slov.
Dotáhla, či dokopala mne dolu tam mě hodila do přistavené sanitky a dva týdny si mě drželi v Bohnicích a nikdo mi nevěří a chodím co týden na sezení pro duševně choré, ale doktorka je kus J