Spendliky

Behanim byla posedla. Denne ubehla dvacet kilometru a stalo ji bylo malo...

Milovala bezecke boty. A kdyz v zime nebyli priznive podminky pro beh, byla nestastna. Maximalne tri dny dokazala sedet doma. Nakonec stejne znovu sla ven i za mrazu, snehu, za ledovky.

Tesila se na jaro, jako na zazrak, a kduz prichazelo, radovala se jako dite. Milovala dest za slunce. Bezela venku, slapala na te loluze a potucky, co stekali po silnici. Vykouzlovalo to stastne usmevy na jeji tvari.promocene boty a mokre ksiltovky jen vic rozesmavaly.
Dalsi a dalsi kilometry... Radost a stesti.
Jaro... Leto...podzim...
Zastavovala se a zbirala jablicka, ktera opadavala ze stromu. A to, co nejvic milovala, byly spendliky. Cervene nebo zlute.

- Slunicko, mas tam na stezce u utulku prekvapeni.
Rekl on.

-Co? Kde, jake prekvapeni? Jdu si zabehat a letim do prace.
- Ja s tebou dnes nemuzu. Musel jsem driv. Tam, u psiho utulku pod kerim jsem ti neco nechal.

Sebehla po silnici dolu az ke stromkum u vody. Zvedave patrala co by to bylo. A v koprivech nasla schovany kelimek plny spendliku a lahvicku s vodou. Dojalo ji to. Usmivala se a radosti zarili oci. Tak jednoduche a tak kouzelne. Udelalo se teploucko po celem tele.
- Miluji te, lasko. pomyslela. Miluji te nadevse na svete.