Nezapomenu...

Je to už dávno,hrozně dávno. Byl jsem školák,když mi táta řekl,že má pro mě překvapení. Těšil jsem se,ikdyž jsem neveděl vlastně na co. Bylo mi divné,když mi večer řekl,ať se obléknu. Bylo v době ,kdy už jsem chodil povinně spát a teď jsem se měl oblékat. Rychle jsem se oblékl,táta už stál u dveří a čekal na mě.
Před barákem si zapálil cigaretu,podal mi ruku a šli jsme. Prošli jsme podchodem pod tratí a stoupali do kopečka vzhůru. Šli jsme a koho jsme potkali,ten se usmíval a tátu zdravil. Po půl hodince jsme došli tomu místu. Bylo tam celkem živo,plno lidí a dětí. Táta koupil lístky a stoupali jsme po schodech. Nahoře jsme stáli v řadě ve velké místnosti s kopulovitou střechou.
Najednou je ozvalo hlasité vrčení a kopulovitá střecha se rozestoupila do stran a bylo vidět nebe plné hvězd. Davem to zašumělo a celá řada se chvěla nedočkavostí. Děti přešlapovaly z nohy na nohu a nemohly se dočkat, až vystoupají na vyvyšené otočné podium k tomu obrovskému dalekohledu. U něj stál jeden pán a jedna paní,koukali střídavě do malé trubičky,kroutili ruznými kolečky a zase koukali do trubičky. Po chvíli už bylo vše nachystáno a mohlo se začít. Děti,dospělí,chodili po jednom a koukali to té trubičky.Pro děti tam byly malé schůdky,aby každý z návštěvníků různé výšky dobře viděl.
Každý ,kdo odcházel od dalekohledu,se pokaždé podíval na nebe i svýma očima. Všichni se usmívali a mhouřili oči do dáli.Koukali na nebe poseté hvězdami...
Pak jsem přišel na radu já. Šel jsem s tátou k dalekohledu. Táta se pozdravil s tím pánem u dalekohledu,podali si ruce a dali se do řeči. Mě si paní z druhé strany vzala,přišoupla mi schůdky k trubičce. Vystoupal jsem po dvou schůdkách a držel se zábradlí. Paní se usmívala a kývla hlavou. Přiložil jsem oko k trubičce,jako jsem to viděl u ostatních lidí předemnou.
Naskytl se mi pohled jako jiného světa. Bylo to jako nakouknout pánu bohu do kuchyně,jako poodhrnout divadelní oponu,jako se podívat holce pod sukni. Viděl jsem noční oblohu,byla poseta hvězdami a uprostřed zářila ona. Svítila jasně,její střed připomínal barvu slunce,za ní se táhl dlouhý ocas. Byla moc krásná,až se mi zatajil dech. Něco takového jsem do té doby neviděl a vlastně už ani od té doby... Nemohl jsem od ní odtrhnout zrak,vypadala jako hlava nějaké bohyně,za kterou vlají její nádherné dlouhé vlasy. Byla tak hrozně daleko a vlastně tak blízko...
Koukal jsem na ní a nechtěl přestat. Až poklepání na rameno,mě vytrhlo z toho pozorování. Musel jsem přenechat místo jiným. Táta si pořád ještě povídal a se známým,na můj tázavý pohled jen kývnul hlavou ke dveřím ,kde začínala řada. Postavil jsem se jako poslední za dveřmi a zase stál v řadě. Celou jsem ji vystál znovu, až jsem byl znovu první. Mrknul jsem na tátu,táta mrknul na mě. Pořád si povídal se známým a já už zase klopil se schůdků hlavu k trubičce u dalekohledu.
Zase jsem jí viděl. Usmíval jsem se ní. Byla překrásná,nedotčená a přímo božská. Člověk si při takovém pohledu připadá tak malý a bezvýznamný. Je to zkrátka něco,na co člověk nezapomene celý život...
Tu řadu jsem si nakonec vystál třikrát,táta trpělivě získával čas. Paní u schůdků se usmívala,věděla,že se jí nemůžu nabažit. A já nemohl,bylo to jako droga. Nejraději bych se tam ve hvězdárně zamknul a nikoho do ní nepustil. Měl bych ji jen pro sebe...
Ona zase přiletí,to ale už budu dědečkem,pokud tady ještě vůbec budu. Přestože jsem sní strávil jen několik minut,zanechala ve mě hlubokou stopu. Tím jak je krásná a doslova nadpozemská...
Pokaždé co se vnoci kouknu na oblohu,si na ní vzpomenu,vím ,že tam někde je. Někde si to letí,tím nekonečným vesmírem. Třeba na ní na jiných planetách koukají jiní lidé,nebo třeba i zelení mužíčci s tykadly na hlavě,co já vím. Věřím ale, že i oni se při tom pohledu usmívají a obdivují její nádheru.

Třeba jí ještě uvidím a pokud ne,stejně na ni nezapomenu. Taková je Halleyova kometa...

Fred

Ps: Za poslední dny,tady bylo spousta krásných, silných blogů a já Vám chci za ně poděkovat. Blogy jako Stáří,Vesnice,Druhá šance,People are People,Nechte maličké přijíti ke mne,Vzpomínky zůstanou,Vítr je sviňa,Osobní zpověď a hlavně blog Pere se to... Ten mě zasáhl přímo. Nebyl jsem schopen na něj reagovat,četl jsem ho několikrát a ani teď nevím co napsat. Já musím tu práci dělat,abych uživil svou rodinu,prostě musím... Ckere80,děkuji za ten blog,ikdyž jsi mé svědomí nakopal do koulí. :-)