Andělský odlitek

Je tomu rok a čtvrt co jsem měla to
štěstí a ten kdosi shora se podíval na mě dolů a seslal mi anděla.

Mé jediné přání v té době bylo neprobudit se... chodila jsem po světě s přáním padnout a nebýt.
Nebýt obtěžkána starostmi, strastmi a tíhou života. Kdo prožil pochopí, kdo ne, zbytečno slov.

Tenhle člověk ke mně přišel kupodivu tudy, vešel mezi lidmi, jimž jde ve většině o něco jiného...

Byl opravdu jako z jiného světa –
hodný, nesmělý, neznalý lidských podlostí, hřejivý,ochraňující
a krásně lidsky hladící.... Hladící jemně, s láskou,
předávající s každým pohlazením sílu a život. Naplňoval mě
vírou v to, že asi může být líp, že nejsem tak zbytečná a nikým nechtěná.

Ze začátku jsem tomu nevěřila –
prošla sem si v životě něčím, co ve mně víru v ostatní
vykořenilo a její zbytky zadupalo do mého nitra. Vyhasla jsem,
jako nikým neopatrovaný oheň. Postaral se o to kdosi, kdo se snažil mě dostat až na dno a ono se mu to povedlo. Ani nevím jak,
ale má víra už jen vyhasínala, až na pár nicotných maličkých uhlíků. Nevěděla jsem o nich a naštěstí ani ten, kdo ve mně
dupal a lámal …

Ale našel je on.

Anděl, který mi vstoupil do života.
Pomalinku, tiše, nekřičel, nedělal zbytečný hluk a řešil problémy s nadhledem sobě vlastním. Byl to přítel a já byla
šťastná. Přítel se vším všudy, od prvního dne.

Byl jako můj odlitek. Po jeho přitisknutí nebyla mezi námi ani jediná skulinka, ani jediné
místečko, přes které by foukalo na mou bolavou duši, ani jediné
místo, přes které by mrazilo. Byl mi poslán anděl na míru.
Přesně znal mé slabiny a ty posiloval, znal má přání a ty plnil, znal mé bolesti, které mi foukal a hlavně, nedal mi ublížit. Chránil mě svými velkými, dlouhými a pevnými křídly.
Ne, nebyla to křídla bílá, tak jak andělé na obrázcích mívají, ale byla to křídla naděje a jak jsem později pochopila,
tak i rodícího se citu. Tohle jsem, ale netušila ještě nějakou dobu.
Můj anděl přicházel – ne každý
den, ale byl tu se mnou a já se pomalu přestávala bát. Bát se lidem podívat do očí, usmát se, ukázat jim něco ze svého já,
vyslechnout je a snad se jim i trochu přiblížit. To pro mě bylo to nejhorší. Nebát se byť jediného člověka, ať to byl člověk známý, nebo neznámý.
Ale po jeho boku, po jeho andělských objetích to najednou šlo. To ostré, co jsem měla zabodnuté
hluboko v sobě, se jakoby vytlačovalo ven a srdce tak získávalo původní tvar a mohlo fungovat tak jak má. Mít rádo, být empatické, prostě člověčí.

Jednou mi došlo, že to co je mezi námi, už není jen vztah zachraňující – zachraňovaná, ale vyvinulo se tam něco víc. Jakési zvláštní pouto. Ne, nebyla to láska, zamilovanost a jiné hlouposti. My se začali mít rádi.
Opravdu rádi - se svými chybami, bolestmi, se svým pláčem, ale i se svými radostmi a úsměvy.
Byla jsem uvnitř sebe šťastná a bylo mi hezky. Jeho úsměv po ranním probuzení doplněný tichým„
Dobré ránko...“ polibkem a pohlazením byl jednou z věcí, ze kterých jsem čerpala celé dny...Tak málo mi stačilo k soukromému a jen mému štěstí... Bála jsem se to dát vědět všem. Bála jsem se, že v okamžiku kdy to zjistí svět, tak o něj přijdu.
Tak hloupá jsem byla... poznamenaná dřívějším životem.
V té době jsem se domnívala, že každý člověk má svého anděla. Toho jediného, který ho provází celý život a s nikým se o něj nedělí. Měla jsem za to, že když je mi někdo přidělen, tak má svoje stanoviště a svůj cíl a že to tak je přirozené. Že co člověk, to anděl.

Ale před pár dny, mi mého anděla kdosi vzal. Mé kroky skončili uprostřed pustiny a já už najednou nevidím cestu kudy se dát. Byl mýma očima, mým úsudkem, byl mnou a teď najednou přišel ten kdo mi ho daroval a dal mu jinou adresu, jiné stanoviště. Prý už trvalé. Nic mi neřekl,
neupozornil mě, nedal mi podepsat smlouvu na dobu určitou...nechal mě doufat a pak fíííí, anděl se rozplynul a zmizel.

Byl plačící, smutný, sám nevěděl co dělat, ale byl odejit jinam, k jiné osobě. Znal jí, jednou mu ublížila a on odpustil. Nu anděl – co jiného čekat. Má to v popisu práce – odpouštět a napravovat hříšné...

Ale mě tu nechal – prázdnou,
stojící uprostřed bouře i bezvětří, nevěřícně hledící na jeho křídla, která na mě zanechala otisk a čekající na zázrak.

Asi už u mě splnil to co měl a dál už budu muset jít sama, ale nepřipravil mě na to. Nechal mě tu v naději na lepší život. Na život s andělem po boku...
Jednou jsem vedla rozhovor s úžasnou
ženou a troufnu si tvrdit, že snad i životní přítelkyní.Ta mi po delším vzájemném poznávání, řekla toto přirovnání -

"Jedna pani mala trápenie v
živote.... Boh jej sľúbil, že celý život pôjde s ňou, bude jej pomáhať prekonávať prekážky. Videla dvoje stopy v piesku a zrazu boli len jedny. Pýta sa - Pane Bože, keď mi bolo najhoršie,
prečo si ma opustil? Prečo som musela ísť ďalej sama? Boh jej odvetil: Mýliš sa, neopustil som ťa. Ja som ťa niesol.“

Toužím po tom MÉM andělovi a přeju si jeho silnou náruč a křídla která chrání. Toužím po tom,
aby tu se mnou byl, i když už chrání jinou... aby mi pomáhala jeho víra, kterou ve mně zanechal...

… ale mé jediné přání je –
neprobudit se...

Znít jako měsíc -
https://www.youtube.com/watch?v=99GyFmnH59s