Mámo, zařádíme si?

Někdy už dostávám záchvat bezmoci.

Zatímco moje smysly chtějí být vtaženy do hry světlem svíček, dvojkou červeného vína a klavírními tóny od Erika Satie představa mého muže o předehře má mnohem jednodušší a jasnější pravidla. Vyžaduje pouze jednoznačnou odpověď na otázku: "Tak co mámo, zařádíme si?"

Na rozdíl od většiny zdejších amatérů nemá žádný problém s okamžitým akceptováním mého ne. Zdá se, že je za něj dokonce mnohem raději než za odpovědi typu: "No, já nevím... Musím ještě....Později..." Představuje pro něj totiž jasnou volbu večerního programu. Ví, že si může v klidu vyndat do večerního bzučení myčky magazín o včelařství a nebude osočován z nezájmu o manželské povinnosti. Ačkoliv v sexu nejsem žádný břídil, nová redaktorka zmíněného časopisu dělá svou práci podle všeho také dobře. Již první stránka má magickou moc dostat mého muže do takového stavu extáze, že naprosto přestane vnímat svět kolem sebe a já proti včelí královně nemám se svým pozdějším vábením žádnou šanci. Kdo zaváhá, nežere. Jenže věta: "Mámo, zařádíme si?" na mne působí jako dokonalý zabiják vášně a představa, že mám na ni kladně odpovědět, je pro mne skoro až ponižující. Můj milující muž, milec jednoznačně rozdaných karet, to nedokáže pochopit, a tak, když tahle zprofanovaná otázka zazní naším bytem, mám půl minuty na rozmyšlenou a v případě, že se cítím při chuti, tak okamžitě sundavám tričko, abych se vyhnula jak verbální odpovědím, tak žárlivým soubojům s včelí královnou a jejími trubci.

Eriku! Merlote! Ohni! Kde jste?