Vyznání

Každé ráno ji budí služební telefon. To aby ho mohla mít blíž. Ona sice ví, že ten jeho leží někde vypnutý v koutě, ale i tak. Prostě ho chce mít u sebe. Každé ráno se koupe jen, aby byla voňavá pro něj. Ví, že to neocení, ale i tak to dělá. Každé ráno přemýšlí co vzít na sebe i když ví, že on to neuvidí.

Dělá i spousta dalších malicherností. Prostě se v sobotu sebere a jede kam jí kola zavedou (a srdce) . Jela po dálnici a potom až tam kde bydlí ON. Jen trochu přibrzdí, rozhlédne se po plácku před domem. Nikde nikdo. Je sychravo, určitě je někde v teple a je mu dobře, protože neví. Kdyby věděl, určitě by jí vyhuboval. Ona by jen pokorně klopila oči a dělala malé nebojácné krůčky vpřed. Dotkla by se ho na hrudi a zvedla své oči k těm jeho modrým - pomněnkovým. Chtěla by vědět co, bude dál. Jenže ON jí to nikdy neřekne. Je to její život a ona musí v první řadě vědět co, chce. Ona to už ví, jenže odvaha jí na to ještě chybí. Doufala, že ON by jí mohl podat pomocnou ruku. Ví, že mu není zase až tak lhostejná.