Procitnutí

Po čtyřech dnech ztrávených tady konečně přišli. Skleněné kóje ve mě vyvolávali hrůzu a k tomu ten strašný pach, pach sterility a dezinfekce. Naposledy jsem se rozhlédla po zbylých dvou pokojích. Nejdřív vpravo a pak vlevo. Oba pohledy byly stejné. Stejně smutné. Jen tmavá, tlumeně osvětlená lůžka, obklopená monitory. Agonie byla cítit ve vzduchu a já si připadala prázdná. Jdu vám vyndat tu hadičku, bude to nejspíš nepříjemné. Báli jsme se, že se nevzbudíte, jsme rádi, že to dobře dopadlo. Neměla jsem sílu na odpověď a neměla jsem chuť vyjádřit pocity ani mimicky. Sestra vytahovala hadičku a já přesně cítila, kudy vedla.

Slečno, jen na chviličku. Prožila jste velké trauma, pokud souhlasíte s převozem, podepište transportní list. Hlava říkala ne, ale než jsem stihla myšlenku dokončit, ruka už papír podepisovala. Takže pokud souhlasíte, můžete se obléct, přistavíme vůz.

Poprvé po pár dnech jsem stála na vlastních nohách. Jen s těží mě udržely. Otočila jsem se na sestru a řekla svou jedinou větu za celý pobyt. Byli tady... Jen kývala hlavou ze strany na stranu. Víc vědět nepotřebuju.

Vycházíme ze dveří, zabezpečených číselným kódem. Do očí mě udeří sluneční světlo a já konečně poznávám, že je den, že je letní den. Z toho sterilního vzduchu mi začíná být těžko. Jak asi voní vzduch venku?...Ach, je tak svěží... Sanitka už tam stojí, vedle stojí dva muži a jedna žena v uniformě.

Posunou šoupacími dveřmi a pobídnou mě, ať nastoupím. Sedám si, naproti mě žena v policejní uniformě. Jak se jmenujete? zní ji z úst, ale otázka zůstává nezodpovězena. Hlavou by mi mělo letět tisíce myšlenek, ale mám jen příjemný pocit prázdnoty. Lehce se mi zvedá žaludek, ta cesta je nekonečná. Cítím, jak mi v těle prudce klesá tlak. Před očima mám černo. Zpovzdálí slyším Slečno?, jste v pořádku?, je vám dobře? Kývám, že je vše v pořádku a zavírám oči. Jedeme už asi dvě hodiny a mě se hlavou nepromítla jediná myšlenka.

Tak si vystupte....Čerstvý vzduch je mi k dobru. Areál mého nového domova. Na pár dní?,týdnů?

Postarší žena odemyká těžkou bránu. Pojďte. Přede mnou je dlouhá chodba, do půli zdí jsou okrové dlaždičky. Vysoké stropy, mám z nich strach. Procházíme spletí na oko stejných chodeb. Stále stejné dlaždice v divně hnědé barvě. Všechny dveře jsou zamčeny na dva západy. Sestra hledá každý klíč ve velkém svazku, cinkajícím na metry daleko. Čtu velký nápis oddělení A. Za jeho dveřmi slyším z dálky křik. Kurvo, ty zasraná kurvo! Procházíme dál. Oddělení B. Jsme tady.

Život je svině.

Mír

Soft