Památky - vyhodit, uschovat..?

Takové ty věci, které má člověk pevně spojené s minulostí, s tím druhým.

- básnička, kterou mi psal úhledným písmem na zvláštním způsobem složeném dopise ...

- zásnubní prstýnek ...

- náramek jako dárek k početí dítěte ...

- společná fotografie, vyfocená mizerným mobilem, která připomíná okamžik, kdy jste spolu byli zrovna moc šťastní ...

...

a další. Předměty, které se vážou k minulosti. Při rozchodu se obvykle masochisticky mučíme probíráním těmito věcmi a vzpomínáním na okamžiky, které nám je připomínají.

Jsou lidé, kteří tyto vzpomínky vyhazují, pálí, stříhají ...

Možná že se ještě jiní lidé se jimi probírají pravidelně, donekonečna ...

Já nedělám ani jedno. Předměty, které pro mě měly někdy velkou citovou hodnotu, uschovám. Stejně jako minulost uschovám na dno své duše, pořád tam je, ale je to JEN minulost ... tak i tyto předměty mám schované. Ani nevím přesně kde, narazím na ně vždy při stěhování, velkém úklidu a podobně. Jindy mi do ruky ani na mysl nepřijdou. Nejsou pro mě aktuální, ale patří mi. Nechci je vyhodit.

Nedávno se mi při úklidu dostal do ruky náramek ... ano, ten, který jsem dostala, když jsem byla těhotná. Vždycky se mi moc líbil. Když mě manžel opustil, nemohla jsem ho nosit. Nešlo to. Zavřela jsem ho do krabičky, do které nekoukám, a tam ležel roky. Někdy mi přišel pod ruku, a já ho zase vrátila zpět, nepatříš mi, patříš mé minulosti, nebudu tě nosit. Když mi přišel pod ruku naposledy ... už tam nebyly žádné pocity. Ani nostalgické, ani smutné, ani pocit posla z minulosti. Byl to JEN náramek, náramek, který se mi líbil. Opět jsem ho začala nosit. Měla jsem z toho naprosto neutrální radost, jako z jakékoliv jiné ozdoby, kterou mám a která se mi líbí.

Obvykle takové památky nevyhazuju. Zezačátku proto, že bych neměla to srdce, měla bych pocit, že mi to trhá duši na kusy. Zkrátka si řeknu, že TEĎ ne, teď na to nemám. Uvidím později. Uklidím je ze svého dohledu, abych je neměla na očích. A ony se mi nepřipomínají a moje duše se mezitím hojí, protože ji nerozdírám meditováním nad tou věcí v ruce.

Rána v duši přestává bolet. Jen se jí nesmím dotknout, na to je ještě citlivá. Ale když ji necháme na pokoji, už se nepřipomíná.

Později už se můžeme hojící se jizvy zlehka dotknout, a nic to nedělá. Jen ještě není připravená na plnou zátěž, pořád je potřeba se ke kdysi poraněnému místu chovat s opatrností.

A pak už úplně zapomeneme, že tady nějaká bolest byla. Ani nevíme, kdy přesně nastane ten okamžik, kdy se k tomuto místu už můžeme chovat jako ke kterémukoliv jinému. Když se uzdraví, přestane být "zajímavé".

V tuto chvíli už bych takové věci mohla s klidem prohlížet a přivolávat si vzpomínky. Nebo je vyhodit, a nijak bych tím netrpěla. Jenže jednoduše nemám důvod ani k jednomu. V tu dobu už necítím vztek na minulost ani bolest kvůli tomu, co se stalo, tak proč bych je demonstrativně vyhazovala? Proč bych vůbec měla myslet na to, že někde mám něco schované, a je to "třeba nějak řešit"? Není. Však ony moc místa nezaberou, jak ve skříni, tak v mysli. Nepřekážejí.

Vyhodili byste takové věci, protože by vašemu novému partnerovi vadilo, že je stále máte? Já nevím. Nejsou pro mě tak důležité, abych je musela nutně uchovávat. Ale ... je nutné dokazovat svou lásku a oddanost druhému takto? Je vůbec správné ji dokazovat takto ... ?

PS.: Ten náramek jsem zapomněla v sauně ani ne měsíc poté, co jsem ho začala znovu nosit.