Na tvrdo?

Dnes mě má dcera opravdu pobavila. Teď tráví dny doma protože je nemocná. Vracím se domů z práce, přivítat mě přijde jen kočka a to jen proto jestli ji nenesu něco dobrého. Byt se otřásá hlasitou muzikou. Na pozdrav mě ale drahé dítko odpovídá. Leží zachumlaná v posteli, jede televize bez zvuku, z počítače huláká muzika a v ruce její druhé já. Ano mobilní telefon. 

Bez něj se neudělá ani krok. Přece by mohla přijít o všechny novinky ze světa, o nové fotky z Instagramu a hlášky z Twitteru. A hlavně by ji utekly všechny snapchaty. Teď je nešťastná, protože je jich tam spousta z Berlína, kde ještě před par dny byla a splnila si svůj první velký sen.

( Mimochodem, asi jsem nebyla při smyslech, když jsem ji tento výlet jen s kamarádkou povolila a celé 4 dny jsem protrpěla hrůzou aby se mi v pořádku vrátila domů. )

To jsem ale trošku odbočila. Takže se vrhám do kuchyně, protože ona už přece umírá hlady. Ignoruji nepořádek a pouštím se do vaření. Protože si rády povídáme, stěhuje se za mnou. Zachumlaná do deky s mobilem v ruce, mě informuje co nového ve světě atd. Vyptává se jak bylo v práci a takové ty běžné věci. Máme chvilku pro sebe, protože syn šel ven ještě než jsem přišla domů. 

Snažím se uvařit něco rychlého mám toho za 10 hodin v práci už plné zuby. A v tom se mě to těžce nemocné děvčátko zeptá:" Kdy už to bude?" To mě nastartuje a odpovídám ji, že by mi třeba jen trošku mohla pomoct,že přece jen jsem na nohou už od 3 hodin. Pokládá telefon a ptá se co má dělat. Podávám ji mrkev a struhadlo a jdu pokračovat.

A v tom z jejích krásných úst vypouští tu užasnou otázku : 

" Jak ji chceš nastrouhat. NA TVRDO ? " 

Koukám na ni, ona na mě a začneme se obě smát. Raděj nepátrám na co to dítě myslelo.