procitnutí podruhé

Otevírá ty mohutné dveře a já vidím opět to samé, dlouhá chodba s okrovými dlaždičkami. Zdi jsou oprýskané a vše kolem vypadá zašle. Tudy. Sestra mě vede do jediných nově vypadajících dveří. Vyndejte vše, co máte v kabelce, také pásek a tkaničky, to nesmíte na oddělení mít. Z bezpečnostních důvodů. Posaďte se, bude to chvíli trvat.Sedám si nesměle na lehátko potažené papírovým ubrusem. Světla zářivek jsou tak ostrá, že musím na chvíli zavřít oči. V hlavě mám tisíc myšlenek a přitom je tak prázdná, nejsem schopna myslet na nic, ani na to, jak je mi zle.

Trvalo to snad celou věčnost, už si ani nepamatuji, kdy mi čas utíkal tak pomalu. Ale stejně jsem si přála, abych nemusela odejít. Měla jsem strach. Strach z toho co mě čeká dál. Vyšla jsem ze dveří vyšetřovny a pacientky už tam stály. Čekaly na mne, až se objevím. Až uvidí další oběť sebedestrukce. Jejich pohledy mě pálily na kůži. Bylo to nepříjemné. Požádala jsem sestru, aby mi vrátila sluneční brýle a okamžitě jsem si je nasadila. Přivedlo mi to alespoň malý pocit soukromí a utajení.

Jedna z pacientek po mě začala házet vším, co měla po ruce, křičela. Nejsem si jistá, zda to bylo přímo mě, nebo celému světu. Měla jsem jen jednu touhu, a tou bylo být jinde. Kdekoliv. Víte co, Jana vám to tady ukáže. Můj pohled přeskakoval z jedné na druhou, až do chvíle, než ke mě přišla letargická Jana. Ahoj, já jsem Jana.Tak pojď, ukážu ti, kde se dá kouřit. Vedla mě chodbou dál, až k posledním dveřím. To jsou záchody, ale poslední dveře vedou na balkón. Je sice zamřížovaný, ale kouřit se tam dá.

Sedla jsem si a poprosila Janu, jestli mě nechá na chvíli o samotě. Zhluboka jsem se nadechla a chtělo se mi utéct. Skončila jsem tady, v ústavu, v blázinci, v psychiatrické léčebně. Jak se to stalo? Zapálila jsem si cigaretu a potáhla. Hlava se mi zamotala, před očima jsem měla černo. V ruce se mi objevil třes, který nešel zastavit. Típla jsem a snažila se uklidnit, alespoň aby ustal ten třes v rukou. Ucítila jsem bolest na hrudi, vytáhla triko a viděla ty rány. Zvedl se mi žaludek. V tu chvíli vrazila do dveří Jana. To je hnusný, kdo ti to udělal? Ale její otázka zůstala bez odpovědi. Máš se dostavit na vyšetřovnu. Zvedla jsem se a chvíli jsem musela nehybně stát. Ta bolest byla ubíjející. Vydala jsem se k ošetřovně a ani mě nenapadlo doufat, že mě čeká něco dobrého.

Slečno, Vaše dávka toloxatonu.

Zbytek dne si nepamatuji.

Soft