DĚLAT FRAJERA (o)

se moc nevyplácí.

Jedu takhle metrem domů, dobře naladěný, přijatelně mladistvě oblečen, voňavej, oholenej, magnetickej pro baby na nástupišti. Jsem dělal, že je nevidím a byl jsem děsně bondovskej.

Vedle stály.

Dvě chichotky.

Špitaly si.

Obé v šortkách, krásné dlouhé nohy, celé byly opálené Jadranem nebo rovnou ňákým kubánským letoviskem. Jedna blond, druhá černá jako havran, volná bílá trika, ve kterých se udomácněla houpavá pevná ňadra a pár takových všelijakých módních vychytávek měly po sobě...

Kuuurnyááá. Kdybych si měl vybrat, nevybral bych si, padal bych jim toužebně k nohám, by mi bylo jedno ke které z nich...

Ale nic jsem neviděl, byl jsem děsně důležitej, koukal jsem spořádaně vpřed na nápis MŮSTEK. Konečně souprava! Holkám průvan vzduchu nádherně rozevlál vlasy a nestoudně ochladil moji pleš. Galantně jsem jim při nástupu dal přednost, no hlavně proto, abych vychutnal jejich krásné oblé zadečky. Sakra, sakra, jak jim to seklo!

Sedly si, já ne, já zůstal u tyče, aby si mě taky mohly patřičně zbožňovat. Znáte ten příjemně-nepříjemný pocit, že jste středobodem, ústřední postavou zájmu, ale nemůžete se otočit a podívat se, to by byla "prohra", "faux pas"...

Začalo mi cukat koutkem, přiblble jsem se usmíval a dělal dál Garyho Coopera. V tunelu jsem v protiskle viděl, že se skvěle baví a usmívají taky. Baby! Potvory!

A konečně HRADČANSKÁ.

Taky vystoupily. Já krok před nimi. Indiánský náčelník Winnetou by se nestyděl za můj pevný a hbitý krok, vznášel jsem se a ladně vplul na eskalátor.

Holky, teď vám předvedu, že jsem mlaďoch pln sil, elánu. Žádné důchodcovské držení se madla, pěkně rytmicky střídat nožky a trajdááá, hurá vpřed a vzhůru, budu na vrcholu u výstupu první.

Hmmm, šlo mi to skvěle! Hop, hop, hop, nožičky mi kmitaly, střídaly se v pravidelném rytmu... Hop, hop, hop, hop...

Asi v polovině délky eskalátoru jsem se poprvé musel jaksi zhluboka nadechnout a pak se nádech neúprosně prohluboval a zrychloval po každém mém "hop". Ale já nepolevil, strojově jsem dál stoupal ke hvězdám.

Zvedl jsem zrak od lesklých schůdků vzhůru k toužebnému vrcholu. Šmankote! Ještě tolik??? To není možné! Přišlo mi malinko mdlo, ale hned se ve mně ozval ten tvrďas, ten hrdina starořeckých bájí co dobyl Tróju a unesl krásnou Helenu, viděl jsem toho raněného maratonce, co doběhl, aby zvěstoval vítězství, viděl svalnatého Discobola i sochu neodolatelného Davida.

A opět jsem držel ten prvotní ráz, sextant by mi záviděl přesnost: Hop. hop, hop...! Nepopustil jsem ani o píď, jen jsem konstatoval, že mám něco s dechem. Rapidně se mi zhoršovala kapacita plic. Začaly mi vyvstávat před očima i jiné obrazy: marný boj Laokóna a jeho synů s hady, Sysifa s balvanem, co mu před vrcholem hory vždy padne dolů i Prométhea připoutaného ke skále, kterému každý den orel vyrve játra... I já začal krvácet. Původně růžový pohled na obyčejné vyběhnutí po schodech nahoru se znenáhla změnil v sytě rudý a pak už jsem to vše viděl jenom černě.

Ne, nemůžeš popustit! Ty holky Tě zespoda sledují, vidí každé Tvoje zaváhání, nesmíš se zastavit, jsi první, jsi první a vrchol je blízko...!

Prdlajs!

To už jsem dejchal a funěl jako raněný býk v aréně španělské koridy. Tepová frekvence byla jisto jistě nad 150 úderů za minutu a co horší, začaly mi tvrdnout svaly na lýtkách a stehnech (ne, ten ne, ten netvrdnul, o tamtom oném svalu jsem v tu chvíli ani nevěděl, už jen vzdáleně jsem si vybavoval, že to vše podstupuji vlastně jenom kvůli němu, kvůli jeho blbýmu egu!).

Zbývalo nicotných deset, nanejvýš patnáct posledních "hopů" a já cítil, že jestli okamžitě, ale okamžitě nezastavím, tak zde na místě vypustím svoji hříšnou duši. Vybavte si ty filmové záběry hrdinů, kteří se překonali a dosáhli cíle s vypětím všech sil, nadlidským výkonem a úsilím a pak jen padli na hubu a bylo jim jedno co a jak bude dál, oni všechno splnili a umírali s blaženým úsměvem na rtech, protože zrovna zachránili lidstvo, které jinak na ně zvysoka...

Jo, tak to jsem v tu chvíli byl já.

Můj dech se nelišil od sípání parního stroje, kterému ňáký vtipálek ucpal všechny vpustě a jel už jen setrvačností na bídnou rezervu, lokomotiva, která se po šíleném stoupání konečně octla na rovině, ale nemůže se nějak rozjet, na moje olověné nohy mi ještě někdo uvázal dělové koule a já málem namísto posledního velkého "hop" z toho posledního schůdku málem upadl na můj úsilím značně zkřivený ciferník.

Již nevím, jak jsem se vůbec dostal na povrch, na vzduch, lapal jsem kyslík snad celým povrchem těla a kdyby to šlo, možná i ušima a asi se mi to i ňákou chvíli dařilo, protože jsem nic neslyšel, jen zíral od zastávky autobusu na příchozí lidi soukající se z metra ven a vyhlížel ty dvě kouzelné krásky, jež mě přiměly k tak heroickému výkonu, tajně doufajíc, že než mě budou míjet, budu mít dech i tep srovnanej se stavem v dolní úvrati eskalátoru.

Jo, už taky vylezly, mají stejný směr jako já, ale poznal jsem krutou pravdu - dělí nás tak malá vzdálenost! Budou mě míjet za pár chvil, které na nějaké srovnání všeho se vším absolutně nestačí. Uchýlil jsem se ke lsti: posledních pár vteřin před kontaktem jsem rychle do sebe nasoukal co nejvíc vzduchu hlubokými nádechy a jak mě už míjely, nahodil jsem úsměv číslo osmnáct (bohorovný klid) a potichoučku vypouštěl kyslík mezi rty, který se tak neuvěřitelnou silou dral ven.

Usmál jsem se křečovitě, přes levé oko mi z čela přepadl pramínek potu, svaly na nohou se mi klepaly coby ratlíkovi jeho cupajdy... A ty dvě se pak na sebe podívaly a jak mě už měly za zády, vyprskly v nezřízený smích...

No, řeknu vám - to byly takové nány...!!!

Příště se na to asi ...

Tak čau.

:-)