Nerušit - souložíme!

Je ráno. Jako každé ráno má velkou chuť. Večer je často unavený a ráno zase já rozlámaná. Nějak nemůžeme najít stejný čas. Zvláště když já mívám nejčastěji chuť po poledni.

Je ráno. Kolikrát jsem přišla pozdě do práce už nespočítám. Dnes je však sobota. Nemusím do práce, ale zase ani děti neodešly do školy.

V tom velikém domě nemáme ložnici, jen velký obývák a v něm letiště na spaní.

Hladí mě. Miluji dlouhé předehry, ale on říká, že jsme na ně staří. Ostře nesouhlasím. Záhy se na mě překulí a pomalu proniká dovnitř. Užíváme si pár minut, když v tom se otevřou dveře do kuchyně.

Mezi kuchyní a obývákem nejsou dveře.

Doufám, že mě vyruší v tom nejlepší, zarámusí šeptem muž.

Asi syn, tušíme oba a hlavou mi proletí, že si vezme nějaké jídlo a půjde si pustit televizi.

Budeme dělat, jakože spíme, šeptne muž. No hlavně nenápadně, pomyslím si a představím si polohu našich nohou vykukujících zpod peřiny.

Minuta má snad třista vteřin. Tisíc!

Slyšíme, jak je otevírána nutela a mazána na chleba. Zapíná varnou konvici – ne – je to dcera. Má na návštěvě kamarádku, spala na dnešek u nás. Ještě aby nás tak nachytala i dceřina kamarádka.

Cítím, jak mi uvnitř začíná měknout a příjemně mě to lechtá. Stahuju svaly a snažím se ho mačkat. Nepatrně se pohybujeme ve společném rytmu. Hlavně tiše a nenápadně.

Odchází do pokoje se snídaní pro sebe i kamarádku. Sláva. Dokončujeme načaté dílo.

Kdybychom měli ložnici, říkám, zamkneme dveře a můžeme si užívat v klidu.

Stoletá písnička.

Muž pohotově odpoví: Tak dáme na dveře ceduli NERUŠIT – SOULOŽÍME.

Číst už umějí.